Featured

First blog post

This is the post excerpt.

Advertisements

This is your very first post. Click the Edit link to modify or delete it, or start a new post. If you like, use this post to tell readers why you started this blog and what you plan to do with it.

post

Karel May

Karel May

Ztracený syn-14 Osudové křižovatky

KAPITOLA PRVNÍ Spojeni láskou a štěstím

Hodiny nezastavitelně ubíhaly jedna za druhou až konečně nastala půlnoc… Strážmistr Uhlig šel na obchůzku chodeb s celami, a sotva se natáhl, byl opět vzbuzen hlídačem cel.

„Co je?” zeptal se muže, který klepal na dveře.

„Vězeň z pětadvacítky náhle onemocněl.”

„Kdo je to?”

„Lékárník Horn.”

„Co mu chybí?”

„Chrlí krev.”

„Sakra! Už běžím!” Spěchal, protože chrlení krve bylo nebezpečné. Klíčník na něho nejistě čekal před zmíněnou celou. Kobka plavala v krvi, nemocný seděl na slamníku se zavřenýma očima, na smrt bledý.

„Bože! Žije?”

„Myslím, že ano.”

„Musíme mu vyměnit slamník.” Slamníky stály opřeny o stěnu. Položili jeden z nich mezi dveře cely a nemocného uložili na něj. Pak se k němu muži sklonili.

„Necítím tep,” řekl strážmistr.

„Horné, haló, Horné!” Pacient otevřel oči.

„Slyšíte mě?” ~ fa Přikývl. i

„Jak se cítíte?”

„Jsem slabý,” vydechl.

„Bolí vás na prsou?”

„Jo.”

„Musíme vás hned poslat k doktorovi.” Muž zavrtěl hlavou.

„Ne? Proč ne?”

„Tady doktor už nic nezmůže.”

„Co když zemřete?”

„Ne už jsem měl klid, postel!” Mluvil pomalu a trhaně.

„Hm, asi má pravdu,” prohlásil strážmistr.

„Ano, je lékárník, musí tomu rozumět.”

„Soudní lékař se navíc zlobí, když je probuzen,” řekl tiše a hlasitěji se zeptal:

„Nechcete tedy lékaře?”

„Ne.”

„Zodpovíte si to?”

„Jo.”

„No dobře! Dopravíme ho na nemocniční oddělení. Tady na slamníku nemůže zůstat. Potřebuje postel. Kupředu!” Vzali slamník, jeden zpředu, druhý zezadu, a odnesli ho i s nemocným na nemocniční oddělení. Tam byla tma, proto rozsvítili. Ležel zde pouze nehybný Seidelmann. Také Horn se o nic nezajímal. Položili jej na postel a hodili přes něho deku.

„Máte nějaké přání?” zeptal se ho strážmistr.

„Ne,” odvětil nemocný.

„Čaj nebo vodu?”

„Klid.”

„Budete ho mít. Musíme vyčistit vaši celu, aby se krev nesrazila. Chrlení krve, to je prokletá věc! A vy sem na hlédnete každou půlhodinu, jak to vypadá. Tak! Zhasněte světlo.” V tajemné místnosti, kde již zemřel leckterý nešťastník, se rozhostila tma. Úředníci odešli. Zarachotily závory, zaskřípal klíč v zámku, pak odezněly i kroky obou mužů. Nějakou

dobu vládlo v pokoji naprosté ticho. Potom zaznělo opatrně:

„Seidelmanne!” Žádná odpověď.

„Pane Seidelmanne!” Také nyní nikdo neodpověděl.

„Pokud neodpovíte, budete ztracen. Chci vás zachránit.” Ani to nepomohlo. Seidelmann se nepohnul.

„Třeba jste mě pořádně neviděl. Jsem apatykář Horn.” To ihned zabralo, na druhé straně zašustila deka a tichý hlas zaklel:

„Sakra! Je to pravda?”

„Jo.”

„Díky Bohu! Ale tvrdili, že máte chrlení krve!”

„Nesmysl! Ani mě nenapadne!”

„Určitě viděli krev!”

„Jistě, chemickej preparát rozpuštěnej ve vodě. Jsem zdravej jako ryba.”

„Dobře, výborně! Takže vás také dostali?

„Bohužel.

„Zaco?

„Sebrali mě jako člena bandy.”

„Co vám mohou dokázat?”

„Nic, aspoň jsem si to myslel. Ale ten kníže voň Befour je buď ve spolku s ďáblem, neboje vševědoucí. Udělají se mnou proces kvůli míchání jedů.”

„Mají důkazy?”

„Jo. Ale snad se mi podaří prchnout.”

„Bože! Kdyby to tak šlo!”

„Je to snadné.”

„Kdo by tomu věřil?”

„Říkám, že na tom nic není. Vezmu vás s sebou.”

„Umíte čarovat?”

„Ne. Dneska jsem se postavil na kýbl a podíval jsem se skrz mříže. Viděl jsem, že přinesli nemocného. Když jsem se podíval pozorněji, poznal jsem vás. Rozhodl jsem se, že dostanu chrlení krve, abych se dostal sem na nemocniční oddělení, kde projednáme útěk. Chcete?”

„Dal bych za to život.”

„To není nutný, i když se to tak může zdát. Nejdřív mi řekněte, jak na tom jste. Z čeho vás obviňujou?”

„Ze sta věcí.”

„Mají důkazy?”

„Dostatek.”

„Prokletá historka!”

„Ano, nějak se mi to zapletlo. Ať to vezme čert!”

„Cože? Seidelmanne, klejete?”

„Co by ne? Tady nepomůže žádná přetvářka. Člověk je vlkem a musí výt.”

„Správně. Slyšel jsem, že jste na smrt nemocnej.”

„Přetvářka.”

„Ach tak!”

„Není to snadné, předstírat ve dne v noci letargii a bezcitnost. Může se stát, že vám někdo nečekaně zařve do ucha a prozradíte se. No, prozatím o tom mlčme. Nejhorší bylo, že jsem nevěděl, co se děje venku. Jak to tam vypadá?”

„Špatně, velice špatně.”

„To snad ne!”

„Ó, je to horší, než si myslíte!”

„Jak to?”

„Všechno bylo prozrazeno.”

„Nemožné!”

„Ach, jen si nemyslete. Poslouchejte dobře, zatkli Kapitána!”

„Je to pravda?!”

„Jo. Už ho dostali jednou, ale podařilo se mu prchnout. Teď ho dostali znova a už jim neuteče.”

„Ví se, kdo je?”

„Jasně.”

„Ach, pak je vše ztraceno!”

„A dál: zatkli taky oba kováře z Tannensteinu, i oba Bormanny. Do vězení se dostali všichni zasvěcenci.”

„Kdo je chytil?”

„Kníže voň Befour.”

„Ať táhne do pekel, pes!”

„Co se stalo dál a co se ještě stane!”

„Vyprávějte!” Lékárník vysvětlil šeptem vše, co Seidelmann dosud nevěděl. Vtom zazněly zvenčí kroky.

„Ticho! Klíčník.” Muž otevřel dveře a s lampou v ruce přistoupil k lékárníkově loži.

„Spíte?” ptal se.

„Ne,” vydechl nemocný.

„Jak je vám?”

„Bůh mi pomůže.”

„Pokuste se usnout!” Vzdálil se a zamkl dveře. Oba chvíli čekali.

„Je to hrozné, jeli to pravda,” poznamenal konečně Seidelmann.

„Někomupůjde o krk, jiní dostanou doživotní žalář.”

„Jako třeba já.”

„A já.”

„Takže utéct!”

„Jak si to představujete?”

„Je to snadný. Nejdřív si musíme ujasnit, kam.”

„Do Ameriky?”

„Ani mě nehne. Tam by nás hned čapli.”

„Kam jinam? Mně je to ostatně jedno, hlavně pryč.”

„Ale co peníze?!”

„Ach tak! Ano, to je nejdůležitější!”

„Žádné nemám.”

„Zato já jich mám dost.”

„Jsou po ruce?”

„Část. Další si vyzvednu.”

„Kdyby se tak podařilo dát dohromady padesát tisíc guldenů!”

„Seženu víc.”

„Opravdu?”

„Určitě. Jakmile se však dostanu ven, postarám se o knížete voň Befour.”

„Pomůžu vám. Mně sem taky dostal on.”

„Víte to?”

„Ano, sám mi to řekl.”

„Přichází snad do vězení?”

„Jo, byl dokonce při výslechu. Chová se jako justiční ministr!”

„Ach, kdybych se tak dostal ven! Umřel by desateronásobnou smrtí, to mi věřte!”

„Půjdem?”

„Kudy? Jsou nesmírně opatrní.”

„To je fakt, ještě nikdy neučinili takový opatřeni jako teď. Ale mě tady neudrží!”

„Nuže, jak?”

„Musíme umřít.”

„To nás opravdu dostane ven, osle!”

„No, myslím zemřít jen tak, naoko.

„Ach tak! Jak to udělat?”

„Stejně, jako jsem dostal chrlení krve. Mám s sebou malou, zato velmi upotřebitelnou lékárnu.”

„Tady?”

„Jasně.”

„Jak je to možné?”

„Jednoduše. Byl jsem už dávno připravenej, že mě zavřou ít

„A vy jste na to čekal? Jste hlupák!”

„Hm! Myslel jsem, že proti mě nebudou nic mít a brzo mě zas pustí.”

„Ach tak! Dětinský názor!”

„Nemohl jsem vědět, že kníže voň Befour zná moje tajemství. Byl jsem přesvědčen, že nebudu zatčenej dlouho. Přesto jsem se připravil na všechno. Nachystal jsem si celou malou lékárnu. Jedinej přípravek někdy svede víc, než násilí nebo lest.”

„No ano, starý traviči! Jak jste sem tu lékárnu protáhl?

„Na hlavě.”

„Neuvěřitelné!”

„A přece jednoduché! Před časem jsem si vyrobil paruku s lysinou uprostřed. Sám mám pleš, takže si na lebku nasadím paruku a pod ní schovám lékárnu jako teď.”

„Máte tam lahvičky a krabičky?”

„Hloupost! Dejte mi zkumavku a já do ní nacpu všechny oceány světa. Moje léky jsou nepatrný, a přece působí silou blesku nebo dělový koule.

„Znám vaše umění a obdivuji vás. Jen mi řekněte, jakým způsobem nám to má otevřít ty prokleté dveře!”

„Jak jsem řekl, zdánlivě umřeme.”

„Abychom se už neprobudili.”

„Nevěříte mi?”

„Hm! Je to nebezpečné?”

„Ještě nebezpečnější je zůstat tady.”

„To máte pravdu.”

„Vlastně vás do ničeho nenutím, jen vám nabízím pomoc. Jestli souhlasíte, dobře, mužem si bejt prospěšný, a když

zůstanete, půjdu sám a budu riskovat jen to, že mě prozradíte.”

„To neudělám.”

„Tím jsem si jistej. Víte, co se děje s mrtvolama?”

„Ano. Jednu noc zůstanou v cele nebo na stanici. Následujícího dne jsou dopraveny na hřbitov do márnice ve zvláštním koši. Aspoň si to tak představuji.”

„Jo, s námi to udělají stejně.”

„Dál!”

„Mám prostředek, který dokáže simulovat zdánlivou smrt na třicet hodin. Zabírá po dvanácti hodinách. Když si ho vezmem dneska, zemřeme zejtra a další den se dostaneme do márnice. Odtamtud už se nějak dostaneme.”

„Je to zaručené?”

„Samozřejmě.”

„Co dech?”

„Velmi nepatrnej.”

„A tep?”

„Skoro žádnej.”

„Hm! U lidí, jako jsme my, budou hrát na jistotu. Předpokládejme, že nám pustí žilou.”

„Tomu moc nevěřím, ale stejně z nás nedostanou ani kapku krve, nanejvýš tak drobet vody.”

„To je však opravdová smrt!”

„Zdánlivá.”

„Jak je to s city?”

„Jsou v klidu.”

„Takže člověk nic neslyší, nevidí ani necítí?

„Aspoň nějaká útěcha, protože jinak by člověk v takovém stavu vytrpěl pekelná muka.”

„Souhlasíte tedy?”

„Ano. Ale jsou zde ještě další otázky.”

„Jaký?”

„Co když nás hned zahrabou?”

„To nejde, je to proti zákonu.”

„Co když nás hned zavřou do rakví?”

„Pchá! Tak je rozbijem. V každý rakvi je trochu vzduchu na dýchání.”

„Nebo nás nechají tady, aby nás pohřbili až po delší době.”

„Pak zůstaneme tím, čím jsme teď: zajatci.”

„Určitě budou mít podezření, když zemřeme najednou. Znají vás jako míchače jedů.”

„Zemřu v cele, do které se hned ráno nechám přenést, vy však umřete tady na následky otřesu mozku. U mě to bude smrt na krvácení do plic.”

„Hm!”

„No, moc se o nás starat nebudou, spíš si oddechnou, že si nás vzal čert.”

„Máte pravdu. Musíme to vyzkoušet, protože můžeme jedině získat.”

„Je to dobře vymyšlený. Navíc nemůžou mrtvého jen tak zahrabat, musí to oznámit příbuzenstvu. Pro takové případy mají přesné instrukce.”

„Ach tak!”

„Jo! Moje žena a dcery čekají posla, kterej jim oznámí, že jsem nečekaně umřel. Hned poté si vyžádají moji mrtvolu.”

„Ale ne mou.”

„Já se o vás postarám. Rozhodněte se chcete?”

„Ano.”

„Tak vám dám prostředek.” Chvíli trvalo, než slezl z postele a přistoupil k Seidelmannovi.

„Nastavte ruku!”

„Tady!”

„Tak! Cítíte malý zrnko?”

„Ano.”

„Dejte ho do pusy. Tedjsou asi dvě hodiny. Zejtra přes den, ve stejnou dobu, budete mrtvěj.”

„Všichni čerti, to je prokletá věc!”

„Máte strach?”

„To ne, ale když tak uvažuji, co vše jsem protrpěl a co se mi nabízí, neměl bych váhat. Sem s tím!”

„Máte to v puse?”

„Ano.”

„Jak to chutná?”

„Nijak.”

„To je správné, to je umění. Takovej prostředek musí bejt bez chuti a bez zápachu účinek je jistej.”

„Ještě mě něco napadlo.”

„Co?”

„Ohledají nás.”

„Určitě.”

„A najdou na vaší hlavě paruku a pod ní lékárnu. Všechno si domyslí a počkají, až se probereme.”

„Nebojte se, nic nenajdou. Nejsem hlupák, abych se tak naivně prozradil. Máte další otázky?”

„Už ne.”

„Chtěl bych se totiž nechat odnést zpátky.”

„Proč?”

„Čím min budeme spolu, tím míň budou něco čmuchat.”

„To je pravda. Přemýšlím, co bych mohl ještě říci.” Nějakou dobu si šeptali, pak se opět objevil klíčník. Posvítil lékárníkovi do tváře a ptal se jako předtím:

„Jak je vám?”

„Špatně.”

„Hůř než prve?”

„Ano. Tady je to hrozné! Ta mrtvola támhle!”

„Ano, jistě to není příjemné.”

„Rozčílení krev!”

„K čertu! Nechtěl hm, nechtěl byste raději zpátky do své cely?”

„Určitě!”

„Přivedu několik vězňů, aby vás tam odnesli i s postelí.” Odešel.

„Podařilo se!” mínil apatykář. :

„Kdy si vezmete prostředek?”

„Za hodinu.”

„Takže se rozloučíme. Adieu po smrti!”

„Adieu na téhle straně pekla! Jsem zvědavej, kde se probudím.”

„Já také. Je nehorázné, jakým způsobem si zahráváme se smrtí a s věčností!”

„Nechcete si raději zanotovat něco ze zpěvníku, vy představenej bratří a sester blaženosti?!”

„Máte pravdu. Musíme být silní. Pomysleme na výrazy našich přátel od soudu, až nás začnou hledat. Na nás sedí biblická slova: Vstali a už tady nejsou!”

„Skvělé! Chtěl bych u toho bejt!”

„Dal bych rok života, kdybych viděl tváře těch hloupých beranů! Ach, už jdou!” Klíčník se vrátil s několika trestanci, které probudil. Museli odnést lékárníka i s postelí do jeho cely, pak byli zavřeni zpět do svých kobek. Následujícího rána se strážmistr vzbudil mnohem dříve než jindy. Spěchal ke klíčníkovi a ptal se na oba nemocné.

„Hned mě nenapadlo, že jsou oba ve vězení kvůli stejným zločinům. Dobře, že Seidelmann není při smyslech, jinak by se mohli smluvit.”

„Nemusel jste mít obavy, pane úřední strážmistře! Ti dva spolu nespali.”

„Ne? Jak to?”

„Apatykář se bál zpola mrtvého, jeho přítomnost ho rozčilovala. Bál se, že opět začne kašlat krev. Nechal jsem ho dopravit zpátky do jeho cely. Vzbudil jsem proto několik vězňů, abych vás nemusel obtěžovat.”

„Jednal jste chytře. Spadl mi kámen ze srdce.” Když začala pracovní doba, dostavil se k státnímu návladnímu soudní lékař, jemuž bylo včera oznámeno, že jej má doprovodit k Seidelmannovi, aby rozhodl o jeho stavu. Oba muži se hned odebrali na nemocniční oddělení. Nemocný ležel v posteli se zavřenýma očima, bledý, bez pohybu. Lékař počítal jeho tep, naslouchal u úst i nosu, nasadil si kukátko, prohlížel zornice a potom řekl:

„Nepřežije poledne.”

„Myslíte?”

„Tvrdím to.”

„To je škoda. Ztratíme tím mnoho důkazů proti Kapitánovi.”

„Klidně ho mohli nechat zemřít v Rollenburgu.”

„Kníže chtěl, aby ho přivezli?”

„Hm, kníže! Pošle klidně do Rollenburgu nezkušeného doktora Zandera, aby prohlížel Seidelmanna a Bormanna! Zander řekl, že jsou schopni převozu, a tady to vidíte. Ještě chybí, aby zemřel i obr! Naštěstí je v oddělení pro duševně choré, s nimiž nemám nic společného.”

„Neexistuje nějaký prostředek, který by přivedl nemocného k vědomí?”

„Co by to rnělo být?

„Nu, nějaká stimulace. Nejsem lékař a takovým věcem nerozumím.”

„Je pozdě. Pomalu umírá. Přenechme mu to poslední, co mu zbývá ať ho čert odnese v pokoji. Blažený tento člověk nebude, to si užil již tady na zemi.” Opustili oddělení. Venku hlásil strážmistr soudnímu lékaři:

„Pane doktore, dnes v noci jsme tu měli chrlení krve.”

„A nezavolali jste mě?!”

„Pacient si to nepřál.”

„Kdo je to?”

„Starý apatykář Horn.”

„V tom případě jsem o nic nepřišel. Pokud mě nechtěl, klidně si to zodpoví, neboť se vyzná.”

„Nechcete ho navštívit teď?”

„Přál si to?”

„Ne, vůbec nemluví.”

„Tak necháme starého trávíce na pokoji.” Tu se ozval státní návladní:

„Přesto bych vás požádal, abyste k němu zašel. Doprovodím vás. Život tohoto muže má pro mne vysokou cenu a

chrlení krve v jeho věku může být nebezpečné.”

„Nu, tak pojďme!” Lékárník ležel na posteli, přivřené oči, celkově působil velmi unaveně. i]

„Co vyvádíte za hlouposti, Horné?” zeptal se lékař svým

„Protože potom byste mne musela litovat mnohem víc, což by pro mne bylo velice bolestivé.”

„Neudělám to.” Zahleděl se zasněně do dálky a odmítavě vrtěl hlavou.

„Smím se alespoň dozvědět,” ptala se dál,

„odkdy tuto vzácnou dámu milujete?”

„Od Vánoc.”

„Zdá se, že to byl čas vašich kontaktů s dámami, které se na vás podepsaly! Kde žije?”

„Zde v hlavním městě.”

„Mluvil jste s ní?”

„Častokrát.”

„A přece říkáte, že je nedosažitelná?”

„Ó, slunce je pro nás taky nedostižné, nikdy se k němu nedostaneme, a přesto na nás blahodárně působí světlem i teplem. Také já žiji pod paprsky nádherné, přitažlivé ženy, která stojí vysoko nad obzorem mého života. Je mým sluncem, i když se téměř stala mou nocí.”

„Mluvíte v hádankách.”

„Kdepak! Tehdy jsem stál v hluboké noci, bez naděje, že by pro mě někdy mohlo vysvitnout slunce jejích očí. Pak přišel den, třebaže já stále stojím hluboko pod sluncem.”

„Přesto myslím, že mluvíte v hádankách. Smím nadzvednout závoj ?”

„To nesvedete.” Polohlasně se usmála a recitovala: Když kolem Befourských hor začne první večerní tah stínů pak vystupuje matka přírody ven z podzemních úkrytů a na zem zcela vyprahlou tiché slzy rosy kanou. Když neodpověděl a hleděl na ni pln očekávání, pokračovala:

„To je noc, o níž jste mluvil?”

„Ano.”

„Která se nyní stala dnem?”

„Nejkrásnějším dnem!”

„Jednou jsem se dozvěděla, kdo byl touto nocí míněn!” Polekaně vyskočil a zvolal:

„To neví nikdo!”

„A přece! Asi jste na to zapomněl. Takže tato dáma je nyní vaším sluncem?” Rozpačitě sklopil oči a potom vykoktal:

„Víte, že mne mučíte, milostivá slečno?”

„Bůh chraň! To nechci! Vděčím vám za mnohé a byla bych nesmírně špatnou dívkou, kdybych se odvážila ubližovat vám. Myslím to s vámi dobře, ze srdce dobře. Zachránil jste mne ve dvou nejhorších okamžicích mého života a je mým přáním, abyste byl šťastný. Jste jiný než ostatní, což je zpola způsobeno povahou a zpola poměry, v nichž jste žil. Ty se nyní změnily a já vím, že vaše budoucnost se rýsuje zcela jinak, než jste si ještě před nedávném mohl myslet.

Přidružíte se k rytířům ducha a tak bych vám ráda podala pomocnou ruku, abyste tohoto postavení dosáhl dřív, než by se vám to podařilo bez mého přispění.” Pomalu se zvedla z křesla a stanula před ním. Černé vlasy lemovaly její hlavu jako nádherný diadém. Byla oblečena v jemných šatech, spíše v negližé. Tenká látka dávala vyniknout jejím oblým

tvarům. Skvostné paže svítily jako bělostný alabastr ze širokých rukávců. Stála před ním jako bohyně, připravená otevřít smrtelníkovi dveře blaženosti. Hleděl na ni překvapeně i obdivně. Nezmohl se na slovo, ale v jeho očích se zračila zbožnost, o níž před nedávném mluvil.

„Ta báseň mluví o mně?” otázala se. Vyskočil.

„Milostivá slečno!”

„Prosím, odpovězte!” Držel si ruku před očima, jako by byl oslepen. Potom však vzhlédl k ní, její zrak mu planul vstříc, a to mu dodalo odvahu ke slovům:

„Poroučíte a já poslechnu. Ano, vy jste byla nocí, jejíž krása mne nadchla k napsání oněch řádků.”

„A když jste prve mluvil o slunci, mínil jste také mne?”

„Ano, přiznávám. Slunce svítí příliš vysoko, než aby se na mne mohlo zlobit, že k němu zvedám nehodný zrak.” Vtom mu položila obě ruce na ramena, naklonila se k němu a ptala se:

„Takže mě milujete?”

„Bože, ano! A přece ne! Slovo láska není dost obsažné, aby zachytilo to, co hýbe mým srdcem. Chtěl bych jásat i plakat zároveň, chtěl bych se smát a zároveň přelévat hořké slzy, chtěl bych před vámi pokleknout a zbožňovat vás, a přece vám být natolik nadřazen, abych kolem vás kroužil jako nebeský anděl, doprovázel a chránil vás před všemi nástrahami života. Jsem plný nadšení i blaženosti, ale současně smutkem a žalem. Dýchám a žiji jen ve vás, a přece to nesmí být pro vás!”

„Kdo to říká? Bojujete o to nejvyšší a nejcennější, čeho člověk může docílit. I přes své mládí jste vystoupil po schodech, jichž se tisíce vůbec nesmí dotknout. Proč se chcete vzdávat? Proč jste právě v této věci tak nesmělý?” Ucouvl, takže musela stáhnout ruce zpět. Jeho zrak potemněl, tvář nabrala smrtelnou bledost. Zakoktal:

„Proboha, mějte slitování!”

„Slitování? Proč to? Nesmím pro vás mít víc, mnohem víc?” Sepjal ruce. Musel se namáhat, aby ze sebe dostal:

„Milostivá slečno, mám snad ztratit sám sebe? Dosud jsem byl pánem svého srdce!”

„Déle jím asi nebudete, neboť chci vaše srdce ovládnout, já sama, úplně sama!” Beznadějně ztratil vládu nad koleny. Jeho tvář se zalila potem i ledem, bledost střídal purpur, jako by trpěl horečkou. Prosebně k ní vztáhl ruce a žadonil:

„Klečím mezi smrtí a životem! Proboha, věřte mi! Nabídněte jediné z obou, smrt nebo život! Vyřkněte ortel, který já nedokážu vyslovit!” Tu se k němu sklonila, opět mu položila ruce na ramena a šeptala:

„Roberte, miluji tě!”

„Ó, nebesa, je to pravda, je to možné?”

„Ano, mám tě ráda z celého srdce! Pojď, vstaň! Nesmíš mě zbožňovat, protože nejsem anděl ani bohyně, ale jen slabá dívka, které jsi již dávno ovládl srdce!” Vstal, pomalu jako ve snu. Neodvažoval se ani pohnout, jen zavřel oči, položil si ruce na spánky a polohlasně řekl:

„Je mi, jako bych tvá slova slyšel z nesmírné dálky. Bože, myslím, že mi srdce roztrhne prsa! Motá se mi hlava!” Uchopila jej za ruce, přitáhla jej k pohovce a posadila se vedle něho. Aniž by ho pustila, řekla:

„Chápu tě a rozumím ti. Je pro tebe velkým štěstím, že ti milý Bůh nese mé srdce vstříc. Toto štěstí je vlastně téměř neuvěřitelné, a proto tě to tak uchvacuje. Ale nemysli na mou urozenost a můj majetek. Ty budeš patřit k urozeným ducha a tvé schopnosti ti přinesou bohatství. Jsi mi rovný, proto se nenechávej zaslepit jasem, nýbrž otevři své s krásné oči a řekni mi jimi, že mne mihy es!”

„Ach, na urozenost nebo majetek jsem vůbec nepomýšlel. Ty sama jsi tak krásná, že pozbývám smyslů při pomyšlení, že jsem získal tvou lásku! Bože, v mrazu a o hladu jsem stával v komoře naproti, vždy potmě a když se pak rozsvítilo tvé okno a já spatřil dívčí stín, cítil jsem se, jako bych hleděl do božích nebes! Hlad i žízeň, zima i bída, to vše zmizelo.

Tvůj stín mne oblažoval a dnes, Fanny, ó, Fanny!” Hleděl na ni skrz slzy a přitáhl si její drobné dlaně na prsa. S úsměvem se zeptala:

„Takže se teď nespokojíš s pouhým stínem? Nyní chceš mít celou osobu?” Pomalu pokýval hlavou.

„Přesně vím, co smím, a nebudu žádat víc. Mám tvou lásku a toto vědomí je pokladem, který bych nikdy neočekával. Ty sama pak pro mne zůstaneš nedosažitelná!”

„Proč to?”

„Mluvila jsi o svém majetku a o urozenosti, jako bys na ně příliš nedbala, ale já dobře vím, jak pevné a odolné jsou tyto hranice.”

„Máš z nich snad strach?” V jejím hlase bylo cosi, co jej zarazilo. Vážně, téměř smutně se na ni podíval a odpověděl:

„Ne, nebojím se jich! Bojoval bych se vším, abych tě jednou mohl nazvat svou, ale i kdybych získal tento cíl, zůstal bych nadále červem, který se plazí vzhůru a není tě hoden.”

„Ó, ty pochybovači!”

„Co by tomu řekli tví rodiče, kdybych před ně předstoupil s žádostí o tvou ruku?” Zamyšleně pokývala hlavou, potom s vážným výrazem odpověděla:

„Asi by se trochu divili, ale nakonec by se nechali vést myšlenkou na mé štěstí a podle toho by rozhodli. Pochopitelně s touto žádostí nemusíš spěchat. Dosud jsi velmi mladý a musíš si vybudovat postavení a najít své místo v ži votě i ve společnosti. Nesmí to být žádné bezvýznamné místo, nýbrž v něm musí být dost prostoru i pro mne. To bude odměnou za tvůj boj!” Jeho pohled se rozjasnil nadšením.

„Fanny, opravdu nesním?”

„Ne, milý Roberte! Je to skutečnost.”

„Mohu tedy doufat, že jednou budeš mou?”

„Musíš věřit, zeje to i mým přáním!”

„Pak tedy uvidíš, co člověk dokáže. Jsem chudý a bezvýznamný, avšak kníže je mi otcovsky nakloněn a nesnadnou

cestu mi trochu ulehčí. A potom potom”

„Potom budu tvou!” doplnila jej.

„Nepovažuješ za přehnané, když se nazvu cennou pro tebe?”

„To také budeš a jsi! Jsi tak spanilá, stojíš tak vysoko, že že se ani neodvažuji”

„Dál,” usmála se.

„Co jsi chtěl říci?”

„Že co ne kdepak!” Místo slov ji objal a přitáhl k sobě. Jejich rty se setkaly k polibku, aniž by bylo zřejmé, kdo s tím začal.

„Fanny, moje Fanny!” šeptal, drže její hlavu a hledě do jejích velkých očí.

„Jsi šťastný?” zeptala se.

„Nekonečně!”

„Já také.”

„Nikdy bych neměnil s císařem nebo králem! Uvidíš, že tě získám. Udělám vše pro tebe, ano, pro tebe!”

„A před chvílí ses neodvážil ani k tomu nejlehčímu.” Políbila jej.

„Ach, bylo to těžké, nekonečně těžké!”

„Nevěřila bych, že by to pro tebe mohlo být tak těžké, když jsi dřív” Zarazila se a podívala se mu do očí.

„Co dřív?” ptal se.

„Myslíš snad?”

„Ano,” přitakala,

„to myslím.”

„Že jsem tě už políbil?”

„Ano, jistě.”

„Ne, ne!” odporoval polekaně.

„Nezapírej!” Jakoby uražen v nevinnosti zvedl ruku k přísaze a prohlásil slavnostním tónem:

„Fanny, nyní přísahám, že ty”

„Tiše!” vpadla mu do řeči.

„Přísahal bys křivě!”

„Bože, nebesa, co si o mně myslíš?”

„Myslím si jen pravdu!”

„Mýlíš se, skutečně se mýlíš!”

„Mohu dodat důkazy!”

„Udělej to!”

„Nikdy jsi nepolíbil mladou dámu?

„Ani židovku?”

„Tu? Já? Ne!”

„A žádnou jinou?”

„Také ne.”

„Jen se podívejme na toho podvodníka! Mám důkazy, že jsi na veřejnosti políbil dívku a tím je to horší!”

„Prosím tě! O tom bych přece musel vědět! Zřejmě si z tebe někdo udělal legraci!”

„Ne, viděla jsem to osobně.”

„Cože?!”

„Venku před městem ležela dívka na ulici, spadla z koně a ztratila vědomí!”

„Ach, tos byla ty!” zdolal červenaje.

„Ano, já! Není to snad trestuhodné?”

„Doufám, že ne! Dosud jsem věřil, že sis tohoto provinění nevšimla.”

„Ano, ztratila jsem vědomí,” smála se.

„Alespoň jsem si to myslel.”

„Je to pravda, ale vědomí se mi vrátilo brzy. Než jsem však stačila otevřít oči, políbils mě.”

„Ó běda!”

„Netušila jsem, kdo to byl, protože jsem byla jako ve snu. Zvedla jsem víčka jen trochu a vedle mne jsi klečel ty!”

„Tys jen předstírala…”

„A políbils mě ještě jednou!”

„Neprobudila ses!”

„Všimla jsem si, že z toho máš radost, a tak jsem nechtěla být vůči tobě tvrdá.”

„Fanny, milovaná Fanny! Už tehdy jsi mě milovala?”

„Ach, mnohem, mnohem dřív! Začala jsem tě mít ráda už ve chvíli, kdy jsem s tebou mluvila poprvé.”

„Jsi anděl! Ne, to je příliš málo. Jsi jsi, nevím, neumím najít správná slova! Jsi tak nádherná, tak krásná a vznešená a přece jsi tak milá a srdečná! Připomínáš mi polibky a přiznáváš, žes je cítila to zdvojnásobuje, ne, zdesateronásobuje mé štěstí! Pojď, nech se ještě políbit, ale nechej při tom otevřené oči. Chci vidět jejich lesk!” Nastavila mu krásné rty a potomřekla:

„Musím se přiznat ještě k něčemu. Pamatuješ si na báseň, kterou jsi mi dávno dal?”

„Co je s ní?”

„Když jsem četla místo, kde jsi mě přirovnával k nebeské radosti a nabízel jsi mi svou lásku, přivedlo mě to téměř k žárlivosti.”

„K žárlivosti? Proč to?”

„Inu, mluvil jsi tam o nějaké svaté!”

„Ano.”

„Nazval jsi ji svou radostí a slibovals jí, zeji ozáří světlo tvé lásky. Nedokázala jsem si představit, že by ty verše patřily mně, a tak jsem myslela, že existuje nějaká druhá.” OBJEVENY ARISTOKRAT

„Báseň se netýkala nějaké konkrétní postavy, spíš to byl výplod okamžiku, který mi vdechla múza.”

„Byla bych ráda, kdybys od této chvíle myslel na někoho určitého, když budeš psát podobné verše.”

„Ó, budu myslet na tu, která opravdu žije a existuje.”

„Kdo je to?”

„Ty, ty sama!” Znovu ji k sobě přivinul. Chudý sirotek, nalezenec, vyrůstající v opatrovnictví krejčovského muzikanta, měl v náruči dceru prastarého šlechtického rodu. Cítil doteky jejích rtů i teplé, důvěrné pohyby jejích ňader. Jeho oči se vpíjely do jejích nevěděl, co má dělat blahem. Opětovně ji líbal, když tu se vymanila z jeho náruče a celá červená se vztyčila… Otočil se ve dveřích stál plukovník voň Hellenbach se svou ženou a za nimi zahlédl usměvavou tvář knížete voň Befoura. Také on pochopitelně vyskočil. Nebyl červený jako Farmy, naopak, smrtelně zbledl.

„Fanny!” zvolal plukovník spíš překvapeně než polekaně.

„Mamá!” odpověděla a vrhla se do náruče matky, která k ní rychle přistoupila. Kníže se tvářil, jako by nic nezpozoroval.

„Dobrý večer, Roberte!” pozdravil mladíka a přistoupiv k Fanny dodal:

„Neviděla byste své rodiče ani mne, kdybychom se před chvílí nedozvěděli, jaké nebezpečí vám hrozilo. Hned jsme se vydali sem, abychom zjistili, jak se cítíte.” Tato slova odstranila trapnost okamžiku.

„Ano, mé dítě,” pravila matka,

„bylo nám řečeno, že u divadla byl na tebe spáchán atentát. Je to pravda?”

„Bohužel ano.”

„Jakým způsobem? Nic přesného jsme se nedozvěděli, ale neměli jsme čas zjišťovat podrobnosti.”

„Měla jsem být polita kyselinou sírovou.”

„Bože! Snad ne do tváře?”

„Ano.”

„Kdo to byl?”

„Židovka Judita Leviová z Vodní ulice.”

„Proč?”

„Ze ze ze žárlivosti,” odvětila rozpačitě a zpola se odvrátila.

„Ze žárlivosti? Z jakého důvodu by na tebe mohla tato dívka žárlit?” Kníže poznal záludnost otázky a rychle se vmísil do řeči:

„Takže vás kyselina nezasáhla?”

„Ne, jen na šatech.”

„Slyšeli jsme, že tomu zabránil zde mladý pán?”

„Ano, Robert byl” Polekaně se zarazila, když jí vyklouzlo mladíkovo křestní jméno.

„Robert?” otázala se plukovníkova žena zpola káravě a zpola překvapeně.

„Vy, pane Bertrame, jste byl svědkem celé události?”

„Ó, nejen svědkem, nýbrž zachráncem!” vysvětlila Fanny. A nyní vyprávěla, co se stalo. Všichni naslouchali, a když skončila, podal plukovník Robertovi ruku, ale přece jen chladně prohlásil:

„Opět vám musíme být vděční. Doufám, že nám poskytnete příležitost, abychom vám mohli projevit uznání, ale žádám vás, aby se to stalo odpovídajícím způsobem, alespoň z našeho hlediska.” Robert pochopil, jak jsou slova míněna.

Nyní, když viděl, že ho Fanny miluje, jednal zcela jinak. Zbledl překvapením, ale neztratil odvahu. Proto odpověděl:

„Prosím, milostivý pane, vykonal jsem věc, která nezasluhuje žádnou pozornost.”< Také plukovníkova žena mu podala ruku a řekla:

„Přijměte také můj dík! Zachránil jste naši dceru před hrozným neštěstím a to vám nikdy nezapomeneme. Fanny, necítíš se unavená?”

„Ne. Byla jsem rozrušená, a tak jsem požádala pana Bertrama o společnost, než se vrátíte.”

„Žádala jsi příliš! Pro pana Bertramaje čas cennější než pro tebe. Kdo stojí na počátku životní dráhy a chce si uspořádat budoucnost, neměl by být připravován o jedinou minutu. Každý okamžik se rovná měsícům budoucnosti. Vůz stojí dole. Kdyby jej chtěl pan Bertram použít, bude mu k dispozici.” To znělo jasně. Kníže zmírnil trpkost slov tím, že se přátelsky obrátil na mladíka:

„Ano, jeďte domů, Roberte! Pan plukovník jistě dovolí, abyste se pozeptal na zdraví milostivé slečny zítra dopoledne.” Sotva se Bertram rozloučil, obrátil se plukovník na dceru:

„Fanny, nerozumím ti! Přijdeme domů a!” Žena mu rychle položila ruku na rameno a přerušila jej slovy:

„Prosím, milý muži, pomysli, že nejsme sami! Rodinné záležitosti jsou”

„Ó, mlč!” přerušil ji stejně rychle.

„Výsost je přítelem našeho domu, byl svědkem tohoto zvláštního skutku, a proto se má dozvědět, jak na to nahlížíme.”

„Ale, muži!”

„Nech to být, mamá!” přidala se Fanny.

„Já se Výsosti nebojím, spíš věřím, že v knížeti najdu obránce své lásky.”

„Tvé lásky?!” zvolal plukovník odmítavě.

„Ano, papá!”

„Snad nemluvíš vážně?!”

„Myslíš si snad, že bych se nechala od někoho líbat jen z rozvernosti?”

„Tedy opravdu vážně? Děvče, co si myslíš?! Vždyť víš, jak vroucně tě milujeme. Ale tato láska nás nesmí svést k neopatrnosti, že nositelka jména Hellenbachů se stane milenkou nějakého ano, sice hodného muže, ale tím to končí.”

„Papá, dvakrát mi zachránil život!”

„To ještě není důvod, aby si na tebe činil nároky!”

„Nic takového neudělal!”

„Podle všeho se zdá, že se to brzy stane!”

„Milý otče, kdyby se to opravdu mělo stát, pak jedině tehdy, když ho k tomu sama vyzvu.”

„Ty? Vyzveš?”

„Ano. Vlastně jsem ho už dnes přiměla k tomu, aby mi řekl, že mne miluje.”

„Ale dítě! Říkat a dělat takové věci! Nepoznávám tě!” Usmála se na něho a vedla jej k židli.

„Jdi, papá!” prohlásila.

„Nejsi tak přísný, jak se tváříš!” Měla pravdu, avšak nechtěl to dát najevo. Proto nasadil zlobný výraz a výhružně vyjel:

„Ohó! Děvče, nechtěj mě rozzlobit!”

„Jistě! Jednáš přesně podle učení Samuela Hahnemanna! Když má člověk chladnou hlavu a nohy v teple, dožije se věku Metuzaléma!”

„Začínám si myslet, že si ze mě chceš dělat legraci! Ale to jsi kápla na nepravého, rozumíš?!”

„Prosím, nech mě domluvit! Opravdu jsem pana Bertrama přinutila, aby mi řekl, že mne miluje. Choval se vzorně, všechno jsem zavinila jen a jen já.”

„Ale dítě, z jakého důvodu jsi po něm žádala takové hlouposti?” Hlasitě se zasmála a ptala se:

„Cože? Považuješ za hloupost, že mě někdo miluje?”

„To ne, ale že ti vyznal lásku!”

„Vždyť jsem mu ji vyznala také!”

„Bože!” vzdychl plukovník.

„To jsem prve viděl na vlastní oči! Jaké štěstí, že u toho byla jen Výsost! Snad se nám podaří celou tu nepříjemnou záležitost utajit.”

„Papá, prosím tě, to přece není mým úmyslem a snad ani tvým?”

„Ne? Jak to? Jsem udiven!”

„Snad souhlasíš s tím, že pan Bertram je nadějný a zajímavý mladý muž?”

„To jistě ano.”

„A že nejsem zrovna ošklivá?”

„Hm!” zasmál se.

„Lidé říkají, že jsi mi docela podobná.”

„Ano, a ještě víc matce. Ale otec, který nechápe dceru, nakládající se zajímavým pánem tímto způsobem, je sám na vině, když se ze vzájemných sympatií stane něco žhavějšího.”

„Bože, nakonec to budu já, kdo všechno způsobil!”

„Nepochybně! Mluvme však vážně. My se máme vzájemně rádi, ale nežádáme od své lásky žádné výhody. Pan Bertram chce pracovat a získat postavení v životě, a když si vytvoří dost prostoru a zbude na mne, zaujmu místo po jeho boku. Zasloužíli si mne, stanu se cenou za jeho snahy. Dřív to neudělám.” Plukovník se hluboce nadechl a zašeptal:

„Díky Bohu!” Dcera pokračovala:

„Dovolili jsme našim srdcím jen krátký rozhovor, ale již to neuděláme. Pro Roberta nastala doba vážné a těžké práce, nebude mít čas na city. Nemusíte si dělat starosti, stejně jako šije nedělám já.”

„Díky Bohu!” opakoval plukovník.

„Proč děkuješ Bohu, milý papá?”

„Protože vidím, že z celého humbuku nic nebude.”

„To se mýlíš!”

„Ohó! Jsem znalec lidí a vyznám se i v dívčích srdcích. Sejde z očí, sejde z mysli!”

„Prosím, papá, snad nemáš o své dceři tak špatné mínění!”

„Hlouposti! Ještě horší!”

„Smím ho slyšet?”

„Ano. Ty jsi nezbednice, která si chce vzít básníka! Jsi nezbednice, která si myslí, že dokáže manipulovat se svým otcem. Předsevzala sis, že se staneš hřebíkem do mé rakve, ale já ti slibuji, že jsem si umanul přežít všechny básníky světa! Bertram tě nedostane! My ho my ho” Zarazil se v komické řeči.

„No?” vyzvídala.

„Inu, kdyby sis to přece jen přála, pak by tě koneckonců dostat mohl!” Padla mu kolem krku a se smíchem vyrazila:

„Věděla jsem to, papá! Poslal jsi ho pryč, abys mi za jeho zády mohl říci, že ho máš docela rád!”

„To tě nesmí ani napadnout!”

„Je to pravda!”

„Ohó! Chci ti jen říct, že ti důvěřuji. Jsi rozumná dívka a štěstí si uspořádáš sama. K tomu jsem směřoval naši výchovu, a tak ti nebudeme stát v cestě. Na šlechtické partii netrvám. Jsi poslední z Hellenbachů, ale mně je jedno, jestli se staneš ženou muže s modrou krví. Hlavně abys byla šťastná. Básník je dosud mladý a měl by se nejdřív poprat se životem a získat si místo. Budeli tě hoden, jsme s tím srozuměni a uvítáme ho. Tak se stane.”

„Proč jsi ho tedy poslal pryč, papá? Vždyť jsi mu to mohl říci sám!”

„Snad jsi mu to řekla sama?”

„To ano.”

„Nu, proto musel odejít, neboť já bych mu řekl totéž.”

„Ale co řeknu zítra?”

„Proč zítra?”

„Vždyť přijde, aby se zeptal, jak se mi vede.”

„Neřekneš mu nic promluvím si s ním sám.”

„A Jáne?”

„Je to zbytečné. Řeknu mu, že ti je dobře, takže bude moci být spokojen.”

„To nebude. Jestli mě neuvidí, začne se o mne bát. Bude si myslet, že jsem podlehla kyselině.”

„Ano, že tě kyselina sežrala na kost! Neboj se, jakmile se objeví, osolím mu to, že ještě rád zmizí. Až si získá postavení, přivítám ho s otevřenou náručí.”

„Přece jen by mě měl občas vidět, aby se obnovily jeho síly a odvaha.”

„Rád bych věděl proč. Ať pořádněji a žije spořádaný život, ať denně vypije šest litrů piva pak bude mít sílu i odvahu, aniž by musel lézt za tebou. Tady by stejně nenašel nic výživného. To, číms ho častovala, když jsme vešli, ještě žádného člověka nenasytilo, naopak, spíš mu to ubralo sil! A co říkáte tomuto obchodu vy, Výsosti?” Kníže chvíli mlčel a v duchu se bavil nad odvážnými slovy Fanny a suchým humorem plukovníka. Nyní však nasadil nejvážnější výraz, pokýval hlavou a zamyšleně prohlásil:

„Ohledně Bertrama se nehodlám vyjadřovat.” Fanny se téměř ulekla. Plukovník se zeptal:

„Cože? Slyším dobře?”

„Myslím tím, že bych s Bertramem nesouhlasil.”

„To jsem nečekal!”

„Proč ne?”

„Je vaším chráněncem, snad dokonce oblíbencem!”

„Kdepak! Mým oblíbencem je slečna Fanny.”

„Pěkně děkuji!” zvolala tato s ironickou poklonou, neboť se dotkl jejího milého.

„Bertram je sice mým chráněncem,” pokračoval kníže,

„ale to mi nedává důvod mluvit proti štěstí vaší rodiny.”

„Bylo by to snad proti našemu štěstí?”

„Docela určitě.”

„Jak to?”

„K tomu stačí malý příklad. Bertramovi je zhruba dvaadvacet let. Nyní bude čtyři roky studovat na univerzitě, to máme šestadvacet. Dalších šest let potrvá, než se stane asesorem. Kdyby se slečna Fanny spokojila jen s tímto postavením nyní jí je osmnáct bylo by jí pak o deset víc!”

„Proklatě!” zvolal plukovník.

„To je pravda! Co ty na to, Fanny?”

„Počkám tak dlouho, jak budu muset!”

„Osmadvacet! Děvče, přemýšlej!”

„Počkám třeba do šedesáti!”

„Tak to vidíte! A přitom obyčejná paní asesorová!”

„Asesor se může stát i ministrem!” , Jistě, ale v té době ti bude dvě stě let! To je mi proti srsti.”

„A ještě něco,” mínil kníže.

„Tvrdíte, že vaše jméno vymře, ale to není důvod, abyste se odvraceli od tradic svého rodu.”

„Pouze by to celou věc usnadnilo.”

„Měli byste se spíš snažit, abyste své jméno uložili do hrobu s grácií.”

„Takže mluvíte o stavovské svatbě?”

„Ano.”

„Hm! Slyšíš, Fanny?”

„Výsost dnes nemluví vážně!”

„Naopak, milé dítě, myslím jen na vaše blaho! Už jsem se dokonce zabýval určitými nápady”

„Cože?” zeptal se Hellenbach rychle.

„Znamená to snad, že jste hledal ženicha pro Fanny?”

„Ano.”

„Ach! Překvapivé!”

„Přece jsemřekl, že slečna Farmy je mým oblíbencem a rád bych ji tedy viděl šťastnou.”

„Jsem velice zvědav, Výsosti. Našel jste někoho?”

„Ano.”

„Ach! Safra! Koho?”

„Vlastně je to ještě tajemství.”

„I pro nás?”

„Hm! Mezi osmi očima bychom to mohli říci.” Nyní Fanny vyskočila a řekla:

„Bude lepší, když se spokojíte se šesti! Přece jen se cítím poněkud unavená.” Avšak kníže ji uchopil za ruku, odvedl ji zpět ke křeslu a poznamenal:

„Prosím, jde o pár vět. Snažně vás žádám, abyste zůstala.”

„Ano,” přitakal plukovník,

„pokud nám Výsost chce říci, koho pro tebe vyhlédl, jistě by tě to mělo zajímat. Nuže, Výsosti!”

„Vzpomněl jsem si na vašeho bratra, který kdysi měl nevěstu, ale bohuželprominete, že vám připomínám onu smutnou událost?”

„Jistě. Měl odvést z domu Almu voň Helfenstein, avšak byl zavražděn.”

„Protože tehdy bylo spojení mezi rody Hellenbachů a Helfensteinů znemožněno, napadlo mne, jak by bylo ušlechtilé, kdyby se takové spojení uskutečnilo teď.”

„To je nemožné!”

„Tak? Pročpak?”

„Neexistuje žádný Hellenbach, který by si dnes mohl vzít baronesu Almu.”

„Ne. Žije však Hellenbachová, jejíž ruku by mohl dostat Helfenstein.”

„Míníte Fanny?”

„Ano.”

„Ale nevím o žádném Helfensteinovi.”

„Přece jen!”

„Nuže? Nebo myslíte Kapitána lupičů, Franze voň Helfensteina?! Vždyť to je jediný žijící příslušník zmíněného jména!”

„To si doposud myslí všichni.”

„Cože? Nemluvte v hádankách!”

„Nevzpomínáte si, že baronesa Alma měla bratra?”

„Ano, asi ročního chlapce.”

„Právě toho míním.”

„Vždyť uhořel!”

„Ne, dosud žije.”

„Co to říkáte! Žije? Vyloučeno!”

„Skutečně žije. Baron Franz ho chtěl nechat zavraždit, ale vrahové měli srdce. Zámek sice shořel, leč chlapec byl zachráněn a odvezen pod cizím jménem do do nu, řekněme do dobrých rukou. Onen muž nedávno přiznal, že Helfenstein stále žije.”

„Výborně! Našel jste ho?”

„Ano.”

„Kde je?”

„Prozatím jsem ho vzal k sobě.”

„Jste vskutku mimořádný muž!”

„Vřelý dík! Mladý muž mnohé protrpěl a já jsem si jist, že si zaslouží být šťastným a získat pro sebe ženu, jakou je vaše Fanny. Proto jsem vám předložil tento návrh.”

„Safra! Je nepochybné, že je Helfensteinem?”

„Ano.”

„Smím ho vidět?”

„Jistě. Zítra vám ho představím.”

„Je zajímavý?”

„Samozřejmě!”

„Snad stejně jako Bertram?”

„Mnohem víc. Helfenstein je mi mnohem milejší než nějaký Bertram.”

„Slyšíš, Fanny?” Dívka naslouchala velmi pozorně, sedíc dost zamyšleně v křesle. Nyní se v její tváři objevil zvláštní, radostný výraz.

„Ano, milý otče,” odvětila.

„Co si myslíš o tomto ztraceném a znovu nalezeném synovi?”

„Měl velice zvláštní osudy.”

„A on sám?”

„Je snad ještě zajímavější.” Vrhl na ni vítězný pohled a zvolal:

„Tak tady to máme! Stačí se zmínit, zeje někdo zajímavý, a hned se nechá chytit jako vrabec na lep!”

„Jak jsem řekl,” pokračoval kníže,

„zítra vám toho mladého muže představím. Nesmírně by mně těšilo, kdybych získal souhlas slečny Fanny.” Dívka na něho pohlédla úkosem a řekla:

„Tentokrát se Výsost ve svém oblíbenci zmýlila!”

„Jak to?”

„Prohlédla jsem vás. Čtu totiž mezi řádky. Nenechám se zkoušet!”

„Jak zkoušet?”

„Zůstanu věrná Bertramovi!”

„Ale děvče!” zvolal otec.

„Měla by sis ztraceného syna alespoň prohlédnout!”

„To jistě udělám, pokud přijde. Velice mne to zajímá.”

„Ale ten druhý je víc Helfenstein! Uvědom si to! Navíc zdědí všechno bohatství Helfensteinů.”

„To znám!” smála se.

„Nic neznáš, vůbec nic! Uvědom si ten rozdíl Helfenstein nebo ubohý asesor, navíc v šedesáti!”

„V tom případě budu rozumná.”

„Jak to?”

„Myslíš tedy, že ztracený Helfenstein by pro mne byl lepší partií?”

„Každopádně.”

„A Výsost si to myslí také?”

„Jistěže,” přikývl kníže voň Befour.

„Takže se mohu rozhodnout ihned?”

„Prosím!”

„Pak volím Helfensteina a Bertrama nechám plavat.” Plukovník na ni hleděl s otevřenými ústy. Konečně ze sebe dostal:

„Děvče, děvče, já se z tebe snad zblázním!”

„Vím, co dělám!”

„Před chvílí jsi slibovala věrnost Bertramovi a teď se vrháš kolem krku Helfensteinovi!”

„Myslím, že nejsi proti!”

„Jistě ne, ale teď lituji nebohého Bertrama. Je hodný a miluje tě z celého srdce.”

„Papá, nyní bych se měla zbláznit já z tebe, kdyby to tedy šlo. Naštěstí tě dobře znám!” Kníže ji pozoroval téměř užaslým pohledem. Doposud ji neviděl v tak rozverné náladě a za frivolní ji samozřejmě nepovažoval.

„Také Výsost se diví?” ptala se ho.

„Otevřeně se přiznávám.”

„Tady není co k divení. Prostě upřednostním barona před obyčejným chudákem. Jsem přesvědčena, že budu šťastná i po boku šlechtice. Prosím, abyste ho k nám zítra přivedl.”

„Ano,” mínil plukovník,

„mohu doufat, že k nám zítra přijdete na večeři?”

„Přijímám vaše pozvání a doufám, že vše vezme šťastný konec.” Rozloučil se a odešel. Byl zklamán a rozladěn. Předpokládal, že Fanny zůstane věrná Bertramovi, jehož zítra představí jako barona voň Helfensteina. Fanny se však od prvního odvrátila, byla snad hodná toho druhého? Plukovník se po odchodu knížete již neposadil, přecházel po místnosti, vrtěl hlavou nad svou dcerou a po chvíli řekl:

„Dítě, děláš mi starosti! Považoval jsem tě za rozumnější a věrnější! Je mi Bertrama líto.”

„Nemusíš ho litovat, papá, vždyť si ho vezmu!”

„Co co cože?! Chceš si ho vzít?”

„Ano.”

„Před chvílí jsi byla pro barona!”

„Jsem pro něho i teď.”

„U čerta! Chceš si ho vzít?”

„Jistě.”

„Tedy snad oba?”

„Samozřejmě, milý papá!” Chytil se rukama za hlavu a zvolal:

„Děvče, snad jsi přišla o rozum, ať už kvůli kyselině, nebo pro Bertramovo vyznání lásky! Jdi spát, odpočiň si! Jestli se to do rána nesrovná, nechám zavolat lékaře!” Její matka příliš nemluvila, protože se jednalo o citlivé téma a navíc lecčemu nerozuměla. Nyní požádala dceru, aby vysvětlila svůj nepochopitelný postoj. Dívka ji však srdečně políbila a odběhla.

„Poslyš,” mínil plukovník,

„zřejmě jí opravdu přeskočilo!”

„Co tě vede! Za tím něco vězí!”

„Ubohý Bertram!”

„Jistě. Co by bez něho byla! Je sice chudý, ale s protekcí knížete ho čeká skvělá budoucnost. Já bych volila jeho.”

„Já také.”

„Pomysli, jak by nám byl za takové štěstí vděčný. Nosil by nás na rukou.”

„Nepochybně. Nu, nedělejme si s tím hlavu. Ať se stane, co se stát má. Fanny je samostatná a neudělá nic špatného.” Měl pravdu. Fanny jednala podle svého. Počkala, dokud se všichni neuložili, potom přes sebe přehodila kabát a kapuci a seběhla ze schodů. Tam opatrně zaklepala na vrátného, jenž dosud nespal.

„Milostivá slečno?” zeptal se překvapeně.

„Snad nechcete jít ven?”

„Ano, musím. Tiše mi otevřete a pak mě stejně tiše pustíte zpátky.” Zamířila k nejbližšímu stanovišti drožek a jako cíl udala Vítěznou ulici. Tam zaplatila kočímu a spěchala k číslu. V horních místnostech, které obýval Bertram, doposud svítilo světlo. Za záclonou se pohyboval stín, byl tedy ještě vzhůru.

„Vede se mu jako mně,” pomyslela si.

„Štěstím nemůže usnout. Vlastně jsem chtěla za ním, ale papá Brandt by si toho mohl všimnout a říci to knížeti. Lepší bude, když přijde dolů. Jak mu mám dát znamení? Inu, mohla bych hodit do okna trochu písku.” Učinila to. Robert Bertram zaslechl harašení zrnek písku na okenní tabuli a otevřel.

„Pst! Tiše!” zaznělo zdola.

„Kdo je tam?” zeptal se překvapeně, když rozpoznal ženskou postavu.

„Já, Fanny!”

„Bože! Fanny, co se stalo? Něco špatného?”

„Ne, naopak. Pojď sem! Ale ať nikdo nepozná, že tu jsem!” Zmizel z okna a krátce poté se objevil na ulici.

„Brandtovi už spí?” zeptala se.

„Ano. Doufám, že si ničeho nevšimli.”

„Pojď, projdeme se. Tady nesmíme zůstat.” Zavřel dveře a vzal ji za ruku. Srdce se mu chtělo rozskočit blahem. Cítil, jak mu bouří krev v žilách. Báječná, neporovnatelná dívka za ním přišla o půlnoci! Jak ho musela milovat! Hluboce vydechl. Zaslechla to a zeptala se:

„Je ti tak těžko?”

„Ne, má Fanny! Jsem naplněn láskou! Ó, kdybys tak věděla, jak jsem šťastný!”

„Opravdu, Roberte?”

„Samozřejmě!”

„A já si myslela, že jsi smutný!”

„Proč bych měl?”

„Kvůli otci.”

„Och, nedělá mi žádné starosti. Vynasnažím se, abych si tě zasloužil. Tvůj otec netrpí předsudky a nebude tě chtít učinit nešťastnou. Přišla jsi však jen proto, abys zjistila, zda jsem smutný?”

„Ne. Je tu něco důležitějšího. Znáš dobře palác knížete?”

„Ano.”

„I všechny lidi, kteří tam bydlí?”

„Všechny do jednoho.”

„Nemohl by tam bydlet někdo tajně?”

„Ne, tím jsem si jist. Dokonce jsem věděl, že u něho bydlela baronka Ella voň Helfenstein.”

„Tak mi řekni, jestli u něho není nějaký mladý muž, který ztratil rodiče.”

„Který byl v nějakém vychovatelském domě.”

„Ne, takový tam není.”

„Ani na druhé straně?”

„Ne.”

„Určitě? Prosím, přemýšlej!”

„Znám každý kout paláce, i našeho domku. Ztratil rodiče a byl vychován v ústavu? Kromě mne tam nikdo takový nebydlí. Já pocházím z nalezince.” Cítil, jak se k němu přitiskla.

„Neznáš své rodiče?” ptala se rychle.

„Ne, nevím, kdo jsou.”

„Netušíš to?”

„Ne.. Ano, kdybych byl sangvinik, mohl bych si namlouvat, že pocházím ze šlechtického rodu.”

„Ach! Pročpak?”

„Protože u mě kdysi našli řetízek s medailonkem, zachycujícím korunku svobodných pánů”

„Bože! Je to pravda?” vyrazila ze sebe.

„Ano.”

„Nic víc? Žádné jméno?”

„Jen počáteční písmena R. v H.” Vtom zastavila a zaryla prsty do jeho paže tak silně, že ho to zabolelo.

„Je to pravda? Nemýlíš se?”

„Ne, zde je každý omyl vyloučen.”

„Máš ještě ten řetízek?”

„Ano. Kníže ho má u sebe.”

„Ach tak!” přikývla.

„Víš, je to stejný řetízek, který jsem zastavil u žida Solomona Leviho. Když jsem ho později vyplácel, bylo na medailonku místo v. písmeno u. Kníže chtěl pátrat po důvodu, ale mně nic neřekl. Zřejmě dosud nic neví.”

„Ale naopak, zjistil to a všechno ví. Zná tvé rodiče, sourozence i tvé poměry!”

„Ach! P,roč mi nic neřekl?”

„Asi k tomu má své důvody. Zítra ti nepochybně vše řekne.”

„Zítra? Bože, je to pravda? Mám konečně poznat své rodiče a původ?” Zůstal stát a sepjal ruce.

„Ano, dozvíš se to.”

„Co asi uslyším! Docela jsem si zvykl na představu, že jsem nalezenec. Co asi přijde?”

„Vím to, milý Roberte.”

„Ty? Mohla bys to vědět?”

„Ano, kníže to prozradil.”

„Ach! Je to špatné?”

„Kdepak, spíš výtečné.”

„Díky Bohu!” řekl a hluboce si oddechl.

„Myslíš, že mám počkat do zítřka, nebo mi to chceš říci už teď tady?”

„Samozřejmě teď. Kvůli tomu jsem odběhla z domova. Bylo to tak jisté, že zmizely všechny pochyby. Na takovou zprávu nesmíš zbytečně čekat. Takže poslouchej: tvůj otec u

„Prosím, prosím!” přerušil ji v řeči.

„Počkej chvilku!” Opřel se o plot, před nímž stáli, jako by potřeboval oporu. Neviděla, co dělá, ale tušila, že se modlí. Konečně se zeptal:

„Nejdřív nejdůležitější věc: jsou mí rodiče poctiví?”

„Ano, jistě, jistě!”

„Díky Bohu! Teď může být můj otec čímkoli, třeba nejchudším dělníkem nebo řemeslníkem navzdory všemu ho budu mít rád!”

„Ach, je spíš byl”

„Je mrtev?”

„Ano.”

„A matka?”

„Také.”

„Mám sourozence?”

„Ano, sestru.”

„Ach, sestru! Jak krásné, sladké slovo! Je vdaná?”

„Ne, i když je starší než ty. Je velmi milá a oblíbená.”

„Ach! Znáš ji?”

„Velmi dobře. Je mou přítelkyní.”

„Tvou přítelkyní?”

„Ano, dokonce nejlepší ze všech!” Téměř se chvěla radostí, že mu to může oznámit. On se opíral o plot a netrpělivě očekával další.

„Nejlepší přítelkyně!” opakoval.

„Jaká radost! Tak mi řekni ne, ještě mi to neříkej, myslím tedy její jméno. Pověz, jestli mám ještě další příbuzné.”

„Ano, bratrance a jeho ženu.”

„Znáš i je?”

„Bohužel.”

„Říkáš ,bohužel? Jsou zlí?”

„Musím přisvědčit, i když bych tě nerada ranila.”

„Co asi uslyším!”

„On je nesmírně bezbožný, vlastně je jeho vinou, že ses ztratil. Chtěl tě nechat zavraždit, aby se stal dědicem tvého majetku”

„Majetku? Moji rodiče byli bohatí?”

„Velice! Jsi synem jedné z nejpřednějších rodin v zemi, milý Roberte.” Z jejího hlasu znělo nadšení. Zarazil se.

„Nejpřednější rodiny?” zvolal.

„Bože, byl snad můj otec šlechtic?”

„Ano, baron.”

„Ó, milý Bože! Baron, já a baron!” Nejásal, spíš to říkal sám pro sebe, avšak ona cítila hluboké pohnutí v jeho duši.

„Ano, milý Roberte,” prohlásila,

„to je na celé věci nejlepší. Vroucně jsem milovala chudého nalezence a nyní jsi mi zcela roven. Nevím, co mám dělat nadšením.”

„Tví rodiče to vědí?”

„Ani slovo. Musím ti však říci, že souhlasili s naší láskou, i když netuší, kdo vlastně jsi.”

„Hodní lidé! Fanny, můj živote, budeme velmi šťastní! Tady ti přísahám, že tě budu vždy milovat a zbožňovat, já, chudý sirotek, jehož jsi pozvedla k sobě nahoru. Velikost naší lásky nesmí být nikdy zapomenuta.” Přivinul ji k sobě a položil si její hlavu na prsa. Blaženě jej objala a šeptala:

„A já bych chtěla, abys mohl zůstat tím, jímž jsi byl dosud, abych ti mohla dokázat, že miluji jen tebe, ať jsi kýmkoliv!”

„Má sladká radosti! Jsi krásná, milá, čistá a dobrá! I kdybych měl celé království, ihned bych ho vyměnil za jediný tvůj úsměv. Jsi mým nebem, mou blažeností!”

„Chceš se dozvědět své jméno?”

„Na tvém srdci zapomínám na vše. Ano, řekni mé jméno.”

„Jsi baron voň Helfenstein,” odpověděla, zdůrazňujíc každé slovo. Doslova vybuchl.

„Helfenstein?” zvolal důrazně.

„Ano.”

„Bože! Snad ne příbuzný hrozného Franze voň Helfensteina?”

„Jistě. On je bratranec, o němž jsem mluvila.”

„Pak bych raději zůstal tím, kým jsem byl doteď.”

„Proč? Nemůže pošpinit tvou čest, sám tě chtěl nechat zavraždit. Toužil po tvém majetku, zatímco tebe svrhl do chudoby a bídy. Všichni, kdo poznají tvůj osud, tě musí milovat. Kdyby ses kvůli němu chtěl vzdát minulosti, musel by ses vzdát i své sestry.”

„Almy voň Helfenstein! Ona je mou sestrou, mou milovanou sestrou! Ó, Bože, taková radost!” Tiše se rozplakal. Položila mu hlavu na prsa, a když cítila, že jeho slzy jí stékají na tvář, vytáhla kapesníček, aby mu osušila oči.

„Jsi na ni hrdý, ne?” pokračovala.

„Ty a ona jste nejlepší dívky, jaké znám. Ví, kdo jsem?

„Nemám ponětí.”

„A baron Franz, vrah?”

„Také o něm to nevím. Pouze jsem zjistila, že kníže zná toto tajemství a zítra ho chce sdělit mým rodičům.”

„Jak jsi to mohla uhádnout?” Vyprávěla mu, co se odehrálo po jeho odchodu. Každé slovo jej naplňovalo rozkoší. Poznal, že by ho její rodiče uvítali i jako chudého sirotka. Nakonec řekla:

„Jsem zvědavá, jestli ti to kníže řekne předem.”

„Nepochybně.”

„Ó, může tě chtít překvapit!” Vtom se mu vloudila hrozná myšlenka.

„Co když se mýlíš, Fanny?”

„V čem?”

„Nemusel mluvit o mně.”

„V tom se nemohu mýlit. Přesně jsem ti zopakovala jeho slova. Pochybuješ snad?”

„Ne.”

„Já také ne. Hlavně když jméno souhlasí s tvým medailonkem. Nyní jsem učinila svému srdci zadost a řekla jsem ti vše, co jsem věděla. Jen tě žádám, abys mne neprozradil.

„Neboj se! Jak jsi se sem dostala?”

„Drožkou. Zpátky raději půjdu pěšky, poněvadž v tvé ne, nic ti neřeknu, abys nebyl moc domýšlivý!

„Prosím, mluv dál!”

„V tvé blízkosti je mi jako v ráji. Doprovodíš mě domů?”

„Jak se můžeš ptát! Šel bych s tebou až na konec světa, i dál pekelným ohněm a rozbouřeným mořem!”

„Ach, nic takového! Pojď, ale nedrž mě, jako bys vedl k tabuli ošklivou guvernantku! Klidně mě obejmi, můj nejdražší! Tak! Nyní můžeme jít ruku v ruce životem!” Druhého dne dopoledne přišel kníže k vyšetřovacímu soudci, který na něho již čekal. Výslechová místnost ležela ve třetím poschodí vysoké úřední budovy. Okna byla otevřená, aby dovnitř proudil čerstvý vzduch dne zalitého sluncem. Mříže zde nebyly, především kvůli bezpečné vzdálenosti od ulice. Nikdo by se neodvážil seskočit dolů, snad jen blázen.

„Akta o Robertu Bertramovi jsou již uzavřena?” otázal se kníže.

„Ještě ne. Musíme konfrontovat barona Franze a starého kováře. První nechce nic přiznat. Učiníme poslední pokus. Jestli ani dnes nic nepřizná, na věc to ovšem nebude mít vliv. Důkazy jsou usvědčující. Pouze bych chtěl vědět, jestli se mu ukážete jako Gustav Brandt.”

„Kováři?”

„Ne, s tím jste tak již mluvil. Myslím barona.”

„Jak si přejete.”

„Děkuji. Neučiníme to hned zpočátku, nýbrž až později, kdyby při výslechu zapíral. Dám vám znamení posunkem.”

„Dovolte mi odejít vedle, abych se připravil.” Vzdálil se. Za okamžik byl předveden kovář. Starý muž velice strádal, ale i tak působil dojmem vzdoro vitého muže, plného rozhodnosti.

„Nechal jsem vás znovu předvést,” začal soudce,

„abych vás ještě jednou vyslechl ve věci malého Roberta voň Helfensteina. Trváte na svém přiznání?”

„Jo.” OBJEVENY ARISTOKRAT

„Tak poslouchejte. Přečtu vám protokol!” Kovář pozorně naslouchal. Potom zazněla otázka:

„Přejete si nějaký dodatek nebo změnu ve výpovědi?”

„Ne. Je to správný a dobrý.”

„Takže vy sám jste založil požár?”

„Ano.”

„Také dítě poslíčkové jste sám vyzvedl z hrobu?”

„Jo.”

„Sám jste uloupil malého Roberta a dopravil ho do rezidence?”

„Úplně sám.”

„Synovi jste nic neřekl?”

„Ani slovo.”

„Co vaše žena?”

„S tou bych se o takovejch věcech nebavil!” Soudce na něho vrhl zúčastněný pohled a téměř přátelsky řekl:

„Wolfe, známe se. Jste otevřený a upřímný muž, a tak nepovedu výslech s takovou přísností, s jakou bych měl.”

„Děkuju vám. Smím se zeptat, jak si stojí můj syn?”

„Je v pořádku. Zatím proti němu nemáme žádné důkazy. Že byl s vámi tehdy u barona, to musíme nechat být, protože nemluvil a nemohl být nucen prozradit svého otce. Jeho osudem se nemusíte znepokojovat, dá se očekávat, že vyvázne bez trestu.” Starý si ulehčené oddechl. Vděčně se podíval na soudce a řekl:

„Vaše slova jsou velkým dobrodiním v mým neštěstí. Nevím, komu vděčím za tuhle milost. Přivedl jsem pana Brandta do neštěstí, proto jsem ho pak během transportu zachránil. To mně, starýmu pacholkovi, nezapomněl. Už jako Kníže bídy se několikrát pokusil zachránit mě, ale vždycky jsem znova klopýtnul. Vím, že už nebudu dlouho žít, jasně to cejtím. Pokud umřu ještě tady, pozdravujte prosím syna a předejte mu moje poslední slova. Ať začne žít jako poctívej chlap! A ještě něco: nebudete mě ani jednou konfrontovat s Kapitánem?”

„K tomu dojde za okamžik. Nebo se ho bojíte?”

„Já? Jeho? Ach! Bojí se snad satan čerta? Jen ať přijde!” Vyšetřující soudce zazvonil a nařídil předvést barona Franze voň Helfensteina. Během přestávky zabloudil kovářův zrak k otevřenému oknu. Jeho rty se semkly, přes jeho tvář přelétl divoký, vzdorovitý výraz. Baron byl přiveden. Vypadal zesláble, ale neodpustil si výsměšný, škodolibý úsměv. Paže měl spoutány za zády, neboť kdyby jej spoutali vpředu, mohl by rukama něco provést. Na kováře nevrhl jediný pohled, zato knížete spaloval ďábelským šklebem.

„Přistupte blíž!” nařídil vyšetřující. Nepohnul se.

„Říkám, abyste přistoupil blíž!” Stál na místě. Úředník se natáhl pro zvonek a výhružně zvolal:

„Nechal jsem vás vstoupit bez stráže, chtěl jsem brát ohledy na stav, k němuž jste patřil, ale jestli nehodláte poslouchat,

budu nucen použít příslušná opatření. Postarám se, abyste byl násilnými prostředky donucen k poslušnosti!”

„Zkuste to!” skřípal.

„Nesmysl! Mám na to právo.”

„Myslíte si, že nevím o zákazu používat násilí na vyšetřovaných?”

„Tento zákaz je jen všeobecný. Vaše jednání mne přinutilo požádat vyšší instance o různé plné moci. Mohu vás nechat vypráskat, jak je mi libo. Přistupte blíž!” Přiskočil ke stolu.

„Dnes vás budu vyslýchat pouze v souvislosti se zmizením malého Roberta voň Helfensteina. Dosud jste zapíral. Jste dnes ochoten říci pravdu?”

„Ano, ale to jsem už udělal. Mluvil jsem pravdu, výmysly a lži nemůžete žádat.”

„Dobrá! Zde stojí kovář Wolf, váš spoluviník. Přečtu vám jeho otevřené doznání.”

„Nechci nic slyšet! Vymýšlí si, aby mě zničil. Jak to, že jen on ví o loupeži dítěte a mrtvém děcku poslíčkové?”

„Ó, existují i další svědci!”

„Hahaha! Kdopak?”

„Například zde Výsost prohledala hrob a našla jej zcela prázdný.”

„Žvásty, tento chlap je mým úhlavním nepřítelem. Lže, aby mě přivedl na popraviště. Vymyslel si úplný román! Ať mi přivede svědky! Ať přivede aspoň jednoho, který je mi hoden, totiž vraha Gustava Brandta. Vy však nevíte, kde je! Nikdy ho nenajdete! Bojí se přijít, protože je vinen!”

„Co kdyby tu byl?”

„Nehrajte si se mnou!”

„Nuže, uvidíme!” Úředník vzal do ruky protokol, aby jej přečetl, a knížeti dal znamení. Befour vzal kapesník a přiložil si jej na tvář. Baron si knížete nevšímal. Když úředník dočetl, zeptal se:

„Chcete k tomu něco dodat?”

„Výmysly!”

„Vaše žena vypovídá stejně!”

„Není normální a kníže jí všechno doslova vtloukl do hlavy!”

„Prošel jsem všechny záznamy o požáru zámku a tehdejší výpovědi jeho obyvatel souhlasí s touto výpovědí.”

„Přiveďte mi tedy obyvatele zámku, ne jejich výpovědi! Opakuji, že vše je vymyšleno. Viníci pochopitelně nepřijdou, proto se důkazy obracejí proti mně. V souvislosti se vší minulostí trvám na požadavku být konfrontován Brandtem!”

„Může být.”

„Ohó! V Kocourkově nebo v jiné vesnici pitomců, jestli se nemýlím!” vysmíval se.

„Ne, zde! Sedí tady!” Ukázal na knížete, který pomalu stahoval kapesník z obličeje a důstojně se zvedl z křesla. Baron vyvalil oči, jako by spatřil strašidlo.

„Brandt! Tisíc ďáblů!” zařval.

„Vrahu!” zahřměl kníže.

„Ach! Brandt a kníže voň Befour je ta stejná osoba! Zřejmě bude i Knížetem bídy!”

„Jistěže. Přišel jsem, abych tě dostal, lotře, a nyní tě mám!”

„Nebo já tebe! Nemám sice volné ruce, zato nohy ano, pse!” Přiskočil ke knížeti a napřáhl nohu, aby ho kopl do břicha. Kníže uskočil stranou, aby nebyl zasažen, ale ostatně nemusel, neboť kovář popadl barona zezadu. Vyšetřující soudce sáhl po zvonku, aby zavolal strážného, ale starý Wolf řekl:

„Prosím, to není nutný! Zkrotím ho!”

„Držte ho pevně!”

„Ach, jenom tak ho nepustím! Prosím, dovolte mi slovíčko!” Naklonil se k baronovi a s divokým vztekem mu vrčel do ucha:

„Nechceš se přiznat, ale nevadí, najdeš soudce, u kterýho zapírání nepomůže! Musím umřít tvojí vinou, ale nepůjdu sám. Pojď se mnou!” Zvedl ho a obrovským skokem se přenesl i s obětí k oknu, za nímž zmizeli.

„Bože!” vykřikl soudce.

„Kdo by to čekal!” Přiskočil k oknu, kníže za ním. Pohlédli dolů. Lidé se sbíhali ze všech stran. Slyšeli výkřik a spatřili těla. Starý kovář ležel dole na dlažbě, baron však na zem nedopadl. Na oknech ve druhém poschodí byly připevněny železné závěsy na květináče a na jednom takovém visel baron. Zachytil se spoutanými pažemi. Řval jako divoké zvíře, nejspíš bolestí. Kníže i soudce spěchali dolů. Bleskurychle byl přinesen žebřík, aby barona sundali. Ukázalo se, že utrpěl hrozné zranění. Obě ruce, svázané za zády, mu byly vyrvány z ramenních kloubů. Nechali zavolat lékaře. Starý kovář byl osvobozen ležel na dlažbě s rozdrcenou lebkou. Zemřel ihned.

„Jsem nespokojen, Výsosti,” pravil rozmrzele vyšetřující soudce.

„Proč?”

„Budou mi to dávat za vinu.”

„Kdepak! Kdo by to tušil?”

„Ach, znám váš úsměv! Předpokládal jste to!”

„To právě ne! Myslel jsem si, že starý touží po smrti, aby zachránil syna, který by tak na něho mohl vše hodit, ale nikdy by mne nenapadlo, že se vrhne z okna s baronem.”

„Baronovo zranění je nemilé. Nebude schopen výslechu, takže vyšetřování bude na velmi dlouhou dobu zastaveno, neli navždy! Snad dokonce zemře!”

„Předpokládám opak.”

„Jak to?”

„Paže jsou vykloubeny hrozným způsobem. Kdo ví, jestli se vyléčí. Baron musí trpět strašnými bolestmi a já doufám, že

právě ty jej donutí k přiznání.”

„Dej Bůh! Jeho zapírání nám působí nesmírné potíže a komplikuje vyšetřování. Ale Výsosti, váš obličej!”

„Ach tak, stojím zde jako Brandt!” Pospíchal nahoru, aby se záhy vrátil jako kníže voň Befour. Později se kníže odebral domů, nikoliv však do sídla v Palácové ulici, nýbrž do domku ve Vítězné ulici, kde bydleli jeho rodiče. Robert Bertram byl doma a seděl nad knihou. Nečetl, snil s otevřenýma očima. V jeho obličeji se zračila šťastná spokojenost.

„Máte dnes narozeniny?” zeptal se kníže s úsměvem.

„Narozeniny? Ach, nemám je nikdy!”

„Napadlo mě to, když jsem zpozoroval váš slavnostní výraz.”

„Hm! Mám dobrou náladu.”

„Čtete tedy něco příjemného?”

„Učebnici geometrie.”

„Běda! Z toho jistě vaše dobrá nálada nepramení!”

„To tedy ne! Vzpomněl jsem si na včerejší večer.”

„Radujete se z toho, že jste byl tak obratně vyhozen?”

„Ano, protože doufám, že mne brzy pozvou zpět.”

„Ráno jste tam nebyl?”

„Ne.”

„Proč ne?”

„Nedal jste mi k tomu pokyn.”

„Můj včerejší pokyn byl dost jasný. Navíc máte jako domácí přítel přímo povinnost zeptat se, jak se slečna cítí. Pojedeme tam spolu a učiníme to, ale nejprve se vás musím zeptat, zda jste si se slečnou Fanny vyjasnili váš vztah.”

„Pochopitelně.”

„Jak, odvažujete se na ni?” Robert se usmál:

„Nebo se ona odvažuje na mne! Mám ji ze srdce rád, ale kvůli hradbám mezi mnou a jí jsem se rozhodl mlčet o svých citech. Ona mě ze zmíněných hradeb vysvobodila.”

„To je nepochybně znamení, že vás vroucně miluje. Jste šťastný člověk, Roberte! Jak to však vypadá s budoucností? Přece si nemyslíte, že byste se jednou mohl stát jejím mužem?”

„Ó, přece jen si to myslím a spoléhám přitom na tři věci: na Boží pomoc, vaši přímluvu a svou píli.” Kníže mu uznale poklepal na rameno a řekl:

„Výborně! To jsou tři věci, na něž se skutečně můžete spolehnout. Bůh vám pomůže, neboť to myslíte dobře, a co pro vás mohu učinit já, rád udělám třeba už dnes. Pojďte!” Před dům přijel vůz, do něhož nastoupili. Robert na sobě nedal nic znát, cítil se však, jako by jel vstříc světlému osudu. Když zastavili před branou plukovníkova domu, vzhlédl Robert nahoru k oknům. Tam stála Fanny se zářícím obličejem ve společnosti Almy voň Helfenstein. Že by baronesa byla ve spolku s knížetem? uvažoval Robert. Věděla snad, že je jejím bratrem? Jistě, věděla to. Kníže u ní dnes byl a vyprávěl jí o včerejších událostech. Požádal ji, aby přišla k plukovníkovi, kde bude odhaleno tajemství kolem osoby Roberta Bertrama. Alma pozdravila přítelkyni Fanny, jež se vlastně měla stát její švagrovou, velmi srdečně. Když spolu na několik okamžiků osaměly, zeptala se:

„Kníže je tedy pozván k tabuli? Přiveze s sebou Roberta Bertrama?” Fanny zčervenala a odpověděla:

„Nevím nic určitého, ale přála bych si to!”

„Ach, přejete si to? Hádám, že takové přání jde přímo ze srdce.” Farmy se vrhla přítelkyni do náruče a se slzami v očích se ptala:

„Ať se stane cokoliv, zachováte mi vždy přátelství?”

„Ach, milé dítě, nejenom přátelství, ale i mou lásku! Buďme sestrami!” Nyní, když kníže s Robertem dorazili, stály obě dámy vedle sebe žhnoucí jižní noc a světlý sluneční paprsek. Po přátelském pozdravu vstoupil také plukovník.

„Výsosti,” žertoval,

„teď ještě nemůže být vůbec řeči o tabuli, k níž jste byl pozván! Jíst se bude až za dvě hodiny.”

„Počkáme. Dámy se jistě postarají, abychom nemuseli počítat minuty.”

„Pak zavolám i svou ženu! Velmi se k tomu hodí, neboť neumí počítat vůbec.” Brzy seděli v důvěrném rozhovoru, ale trvalo dost dlouho, než došlo na plukovníkovu starost. Neustále se vrtěl v křesle a konečně se odhodlal:

„Výsosti, prosím, prosím!”

„Oč prosíte, milý pane plukovníku?”

„Nedělejte, jako byste o ničem nevěděl! Mluvím o vašem slibu!”

„Narážíte na mladého barona Roberta voň”

„Ano! Prosím, je slečna voň Helfenstein zasvěcena?”

„Ano, dnes ráno jsem měl čest si s ní promluvit. Nyní jde také o zasvěcení pana Bertrama.” Robert na něho s úsměvem pohlédl a kníže pokračoval dál:

„Zjistilo se totiž, že slečna Fanny má dva nápadníky.” Robert vesele přikývl. Kníže se zeptal:

„Nezdá se vám to poněkud zvláštní?”

„Vůbec ne! Vlastně by mne překvapilo, kdybyste mluvil jen o dvou nápadnících.

„Ach tak! Budu tedy hovořit jen o dvou hlavních nápadnících. Jedním z nich je pan Bertram, druhým jistý Robert voň Helfenstein.”

„Běda!” smál se Robert.

„Vy se smějete?”

„Nevím, proč bych měl plakat. Snad takový důvod najdu později.”

„To nemusí být těžké. Plukovník si totiž přeje, aby se slečna Fanny dnes mezi těmi dvěma rozhodla.”

„Ach! Spěchá to?”

„Z jistých důvodů ano. Nyní jste zde, abyste přijal její rozhodnutí. Chcete se na ni obrátit?” Robert nasadil vážný výraz a odpověděl knížeti:

„Pochopitelně se nemohu ptát pana voň Hellenbacha, co ho nutí k takovému jednání, a stejně málo bych se chtěl ptát svého osudu. Bylo řečeno, že má dojít k rozhodnutí, takže je toto rozhodnutí možné. Kde je něco takového možné, tam se srdce dělí na dvě části, jenže já si přeji celé, a proto se vzdávám slečno Fanny, klidně si vezměte barona Roberta voň Helfensteina!” Všichni přítomní se napjatě podívali na krásnou dívku. Ta téměř opovržlivě pokrčila rameny a k všeobecnému údivu odpověděla:

„Myslím, pane Bertrame, že jste se ve mně zmýlil. Několikrát jste mi byl prospěšný, ale to vám nedává právo počítat s něčím, co by bylo víc než vděkem. Jste básník, ale přece jen občanského původu, zatímco já se mohu nazývat baronesou a můj otec je navíc plukovníkem, tedy státním důstojníkem. Očekávání, které jste měl, alespoň jak se zdá, bylo odvážné a nemůže dojít naplnění. Pokud se před chvílí mluvilo o volbě, jednalo se o nevhodný výraz. Nemusím volit, alespoň ne mezi vámi a někým jiným. Zmíněný druhý nápadník stojí na stejné společenské příčce jako já, a tak je pochopitelné, že se stanu ženou správného muže, což ostatně požadují i moji rodiče.” Její slova vyvolala všestrannou hrůzu.

„Fanny!” zvolala paní plukovníkova.

„Nechápu tě! To je tvrdé, ba bezcitné!” Také otec vrtěl hlavou:

„Takovou jsem tě dosud nepoznal! Pan Bertram si od tebe ani od nás nezasloužil, abys ho odmítla takovým způsobem! Mohla jsi být alespoň trochu slušnější!” Kníže byl téměř vzteklý. Poznamenal:

„Včera večer, když jsem stál mezi dveřmi, bych netušil, že od vás uslyším taková slova. Stojím před psychologickou záhadou! Měl jsem opravdu úmysl představit vám barona voň Helfensteina, ale nyní to neudělám, nechci ho učinit

nešťastným po boku bezcitné ženy. Pojďte, Roberte, odcházíme!” Pojal vskutku úmysl zamlčet jí, že Robert je míněným baronem. Uklonil se, aby odešel, a Bertram učinil totéž. Fanny odmítavě mávla rukou a řekla:

„Ještě okamžik, Výsosti! Včera večer jsem vámřekla, že se váš úmysl nezdaří. Vzpomínáte si?”

„Ano.”

„Víte, co jsem mínila?”

„To ne.”

„Inu, chtěl jste mne uvrhnout v pokušení!”

„V žádném případě!”

„Takže to bylo divadlo, které jste chtěl sehrát! Chtěl jste mne překvapit velkou novinkou, ale já jsem vás však předešla. Včera večer, když rodiče již ulehli, jsem si vyšla ven.”

„Snad ne!” zvolala matka.

„Ano, milá mamá.”

„Bože, tak pozdě! Sama?”

„Jistě, nemohla jsem brát někoho s sebou. Zpátky už jsem sama nešla, měla jsem milý doprovod.”

„Skutečně, to je nemožné! U koho jsi byla, neopatrná?!”

„Tady u pana Bertrama.”

„Pročpak?”

„Abych mu řekla dvě věci, totiž že si ho vezmu a že “

„Mám dojem, že mluvíš z cesty, děvče!” zlobil se plukovník.

„Pravější mu dala košem!”

„Ó, prosím! A že se nejmenuje Bertram, nýbrž Helfenstein, baron Robert voň Helfenstein!”

„Je to možné!” vykřikl otec překvapeně.

„Jak? Helfenstein? Bylo by to možné?!” zvolala matka a překvapením spráskla ruce.

„Ano. Klidně se zeptejte těchto dvou, knížete a mé přítelkyně Almy!”

„Jak to víte?” otázal se kníže překvapeně.

„Od vás!”

„Ode mě? Vždyť jsem o tom neřekl ani slovo!”

„Přímo ne. Uhodla jsem to z toho, co jste řekl včera večer. Robert mi dal své srdce již dávno. Když jsem zjistila, zeje baronem, nebyla jsem zpočátku moc ráda, neboť jako chudému básníkovi bych mu mohla zpočátku svou lásku dokázat lip. Když už to tak ale bylo, musel se o svém štěstí co nejrychleji dozvědět. Proto jsem šla ven. Nyní víte, Výsosti, proč dávám košem Robertu Bertramovi a raději volím Roberta voň Helfensteina. Vaše divadelní představení se nezdařilo!”

„Protože jste sama báječná herečka!” opáčil s úsměvem. Byl spokojen, nyní mohl báječné dívce opět věřit. Její rodiče se nesmírně divili, že se z chudého básníka stal tak rychle baron a milionář. Větší než toto překvapení bylo štěstí baronesy Almy, když mohla konečně obejmout bratra! Leželi si na srdci a prolé líl valí slzy štěstí i bolesti, že od sebe byli tak dlouho odloučeni. Plukovník a jeho žena samozřejmě s ochotou dovolili, aby se oba milenci vzali za ruce. Později, když se prvotní rozčilení uklidnilo a došlo na očekávanou tabuli, změnila se tato ve slavnostní oběd, jaký tento dům dosud nikdy nezažil.

KAPITOLA ČTVRTÁ Konec dobrý, všechno dobré

Jaro odešlo do polí a udělalo místo létu. Vonící květy již opadaly a mezi listy se začalo barvit ovoce, aby na podzim odevzdalo své plody. V rezidenci ovšem dozrávalo jiné ovoce, a to ovoce, na jehož výsledek čekal celý národ: ovoce

obrovského procesu proti baronovi Franzi voň Helfensteinovi. Bylo slunečné dopoledne, když Edmund voň Randau vystupoval do prvního patra a zaklepal na dveře, na nichž stálo jméno Nadporučík voň Hagen. Chvíli trvalo, než za nimi zaznělo vrčivé:

„Vstupte!”. Randau vešel. Dlouhý důstojník ležel na pohovce, obě nohy si pohodlně zapřel o stůl.

„Sakra, Randau!” zvolal radostně a vyskočil.

„To je překvapení! Srdečně tě vítám, i když bych to vlastně dělat neměl!”

„Proč ne?”

„Protože jsi utekl od praporu.”

„Nedělal jsem to rád, klidně ti řeknu, že jsem se k tomu rozhodl až po silném vnitřním boji.”

„Vím, vím, starouši! Chtěl ses ženit!”

„To ne. Můj bratr odešel k maríně, a tak jsem musel vypovědět službu, abych se ujal našich statků.”

„Jo, a k tomu sis domů odvedl ženskou, jakou jsem ještě nikdy neviděl! Člověče, ty máš štěstí! No, posad se! Tady jsou doutníky a venku mám láhev něčeho zvlášť jemného, kterou hned přinesu. Promiň!” Vzdálil se do vedlejší místnosti a nevšiml si, že mu zpod kabátu vypadlo něco, co tam při zvuku klepání na dveře urychleně schoval. Byla to fotografie. Randau se shýbl a zvedl ji. Sotva spatřil podobiznu, objevil se v jeho tváři nesmírný úžas. Poznal Hildu Helmovou, sestru bývalého reportéra.

„Ach!” pomyslel si.

„Schoval fotografii přede mnou! Za tím něco bude! Uvidíme!” Vytáhl náprsní tašku, uložil do ní fotografii, a sotva ji vrátil do kapsy, vstoupil Hagen.

„Tak, tady je! Tušil jsem, že se v těchto dnech něco semele, a proto jsem láhev schoval. Ted se jí podíváme na dno!”

„Považuješ mou návštěvu za něco mimořádného?”

„Vlastně ano. Nuže, na zdraví! Ať žije Melitta kvůli tobě! A ať ji vezme čert kvůli mně!”

„Máš na ni pifku?” ptal se Randau, když si ťukli.

„Jasně. Tyjí můžeš být jen vděčný, člověče! Uměl sis to zařídit!”

„Prosím tě!”

„Ale ano! Můj tehdejší nápad navštívit Melittu byl báječný, vlastní vynález, přímo z mé hlavy!”

„Nu, koneckonců, jsem ti opravdu vděčný.”

„Tomu věřím! Mně to ovšem nepřineslo nic jiného než neštěstí. Chtěl jsem vám jen ukázat hezké holky. Koho by napadlo, že ta dívka jednou bude baronesou voň Scharfenberg a později dokonce tvou ženou! Kdy bude svatba?”

„V několika týdnech. Přesně jsme se ještě nedohodli. Samozřejmě tě zveme!”

„Nesmysl!”

„Vždyť jsi strůjce našeho štěstí! Pozvání je na místě!

„Pěkně děkuju!” Přitom roztáhl všech deset prstů a napřáhl ruce před sebe.

„Ale proč?”

„Tehdy jsem sehrál proklatě nesnadnou roli!”

„A proto chceš odmítnout? Jen kvůli tomu?”

„Jasně.”

„Ach co! Ani nevíš, jak o tobě má nevěsta smýšlí! Nazývá tě svým zachráncem! Bez tebe bych k Melittě nikdy nešel.”

„Prokletý nápad! Přál bych si, aby mě napadlo něco mnohem lepšího!” Nasadil tak vážný výraz, že se Randau zeptal:

„Ještě tě to nepřešlo?”

„Asi to nepřejde nikdy. Zdá se, jako by to nemělo mít konec! Vzali tu událost velice přísně a já taky dost trpím.”

„Jak to?”

„Nu, byl jsi u toho. Nedostal jsi žádné předvolání?”

„Ne.”

„Takže jenom já! Pánové od soudu se z toho snaží udělat příkladnou historku a pomysli, že je dokonce napadlo podat na mě žalobu!”

„To snad ne!”

„Ach, vždyť ani nevíš, co se dneska může stát! Vsadil jsem se neustále jsem potkával tu dívku, tvou nynější nevěstu a tak dál! Dalo mi dost práce, než jsem se z toho vymotal. Nakonec mě převeleli k jiné jednotce, ale už jsem slyšel o pokynu mít co největší ohledy na můj odchod. Zatím mi dali neohraničenou dovolenou.”

„To je zlé, milý příteli!”

„Zlé? Ach, zlé! Co je zlé? Nic, vůbec nic! Je to ďábelské, satanské, pekelné! Tady není žádné zlo výstižné! Mám vztek, cítím beznaděj!”

„Musíš se uklidnit!

„No, nakonec mi nic jiného nezbude. Ale mé neštěstí je příliš silné a člověk občas musí nechat průchod zlosti. Jenže je to jako sen! Rozloučit se? Proklatě!”

„A co tomu říká tvůj strýc?”

„Komandant z Rollendorfu? Pokyn přišel právě od něho! A přitom prý poznamenal, že bych se aspoň deset let neměl ukazovat. Dneska jsem dostal od otce dopis, spíš přání, které mě nutí k zamyšlení.”

„Ví o procesu?”

„Nevím. Nenapsal o tom ani slovo. Jde o jinou věc, o ubohý mamon. Můj bankéř dostal nápad nezdržovat se doma, když k němu zajdu.”

„Cože? Odmítá ti poskytnout kredit?”

„Ano, jen pomysli!”

„Neuvěřitelné!”

„A přece je to pravda! Postěžoval jsem si samozřejmě otci, ale odpovědí bylo přání, abych se k němu urychleně dostavil. Dnes odpoledne odjíždím.”

„Snad ses neocitl v rozpacích?” Randau prsty naznačil počítání bankovek. Hagen pokrčil rameny, zaskřípal zuby a odpověděl:

„Mé vášně stály příliš!”

„Vášně? Ničeho jsem si na tobě nevšiml.”

„Ano, tehdy jsem měl jen jednu, druhá se připojila až později.”

„Smím se dozvědět víc?”

„No jistě! Mám proklatě měkkou povahu staré, dobré slepice! V tichosti jsem vykonal mnohé dobro, aniž by o tom někdo věděl. Nejde jen o kamarády, nýbrž i o jiné. Stálo mě to tisíce. Později jsem se dal dokonce na hru. Jednou jsem měl štěstí, ale častěji smůlu.”

„Hm! Slyšel jsem o tom. Nezaplatil ti snad Scharfenberg falešnými bankovkami?”

„Jasně, jasně!”

„To ti muselo přinést ztrátu!”

„Ztrátu! Lump se zastřelil a já musel před vyšetřovacího soudce. Dovedeš si představit, že to nebylo podle mého gusta! Jeho strýc, ředitel věznice, proplatil veškeré padělky, které jeho synovec vydal, a tak jsem dostal svoje zpátky. Ale požehnání mi to nepřineslo. Všechno jsem prohrál! Začal jsem si půjčovat, ale prohrával jsem pořád víc. Hrál jsem pro výhru, abych mohl splatit dluhy, pak jsem se chtěl té prokleté vášně vzdát. Neustále jsem ztrácel. Bankéř mi odmítl nadále poskytovat úvěr, otec mi neposlal ani měďák. Psal jsem mu. Jistě, neřekl jsem nic přesného, ale mohl vycítit, že jsem v nouzi. Místo aby mi poslal peníze, zavolal mě k sobě. Přiznávám, že se tam semele nemilý výstup!”

„Možná z toho budou i peníze.”

„Hm!” zamumlal Hagen zamyšleně.

„Pomalu se bojím, že můj otec má najednou důvod k šetrnosti! Bankéř neposílá pryč bezdůvodně zákazníky, jako jsem já!”

„Jsou tví věřitelé rozumní?”

„Hrome, rozumní! Kdyby tak byli! Ty pijavice mě úženou k smrti! Pozítří přijde směnka a moje žádost o její prodloužení přišla vniveč. Ten chlapík má hlavu tvrdou jako starý vůl! Co mám dělat?” Přecházel nervózně po místnosti. Randau jej s úsměvem pozoroval, potom se zeptal:

„Člověče, nemáš snad kamarády?”

„Kamarády? Nesmysl! Kdo má pravé kamarády? Dřív si ode mě půjčoval celý regiment, ale dneska mi nikdo z nich nepůjčí ani vindru.”

„Vidíš to moc černě!”

„Ne, vidím to reálně.”

„Nepomyslel jsi na mne?”

„Na tebe? Člověče, Edmunde, mám si půjčovat od důstojníka, který v životě nechtěl založit?”

„Ano, přeji si, aby sis půjčil právě ode mne. Vždy jsi byl mým kamarádem, dokonce tě považuji za přítele, a nedělám to jen naoko, nýbrž ve vší upřímnosti. Můžeš mi snad říci, kolik potřebuješ?” Hagen se před ním zastavil a zvolal:

„Člověče, šílíš?!”

„Ne. Je snad šílenství být tvým přítelem?”

„Skoro, alespoň v tomto smyslu.”

„Nu, jednou to můžu zkusit!” V nehezkém obličeji Hagena se objevilo hluboké pohnutí. Napřáhl k němu obě ruce a prohlásil:

„Edmunde, to ti nikdy nezapomenu, nikdy, i když zůstane jen u slov!”

„Proč jen u slov?”

„Potřebuju hodně.”

„To se teprve pozná! Kolik potřebuješ, aby ses od těch pijavic osvobodil?”

„Poslouchej a nediv se: potřebuju celých dvanáct tisíc guldenů.”

„Hm! To není bezvýznamná částka!”

„Tak vidíš!”

„Potom již bude po starostech?”

„Po těch nejhorších.”

„Dobře!” Vstal, vytáhl peněženku, otevřel ji, odsunul předměty ze stolu a začal počítat. Kladl bankovky jednu na druhou.

„Tak!” prohlásil, když byl hotov.

„Tady je patnáct tisíc guldenů. Odhod od sebe ty havrany a už si s nimi nic nezačínej!” Hagenovy oči cestovaly z přítele na bankovky a zase zpět. Postupně se zaplnily slzami. Otřel si je a řekl:

„Ano, to je přátelství, přátelství, jaké jsem ještě nikdy neviděl. Jak jsem řekl, nikdy ti to nezapomenu, ačkoliv zůstaneme u slov.”

„Doufám, že peníze přijmeš!”

„Ne, nemohu!”

„Proč ne?”

„Protože nechci být lumpem, který si půjčí bez jistoty, že částku bude moct splatit.”

„Můžeš zaplatit.”

„Ne, buďme upřímní! Mám”

„Pchá! Nemluv! Schovej si peníze!”

„To neudělám, aspoň ne dřív, dokud mě nevyslechneš!”

„Tak mluv!”

„Vždycky jsem považoval svého otce za boháče, ale zjistil jsem, že má dvě vášně jako já. Je velkým přítelem obrazů, avšak nevyzná se v nich. Za obrazy, které považoval za pravé, zaplatil horentní sumy. Potom, jako já, hrál vysokou hru, sice ne s kartami, nýbrž na burze. Taky tam o mnoho přišel. Když můj bankéř váhal s výplatou, upozornil mne na to.

Poradil mi, abych s otcem udělal vyúčtování a potom znovu přišel. To stačilo. Poznal jsem, na čem jsem, a teď to víš i ty.”

„Věděl jsem to dřív než ty!”

„Ach, opravdu?”

„Ano. Draze zaplacené obrazy tvého otce jsou téměř bezcenné. Byl podveden.”

„U všech čertů!”

„Navíc spekuloval. Kupoval po haldách chilskou emisi.”

„Chilskou emisi?!” přerušil jej Hagen.

„Jsou to stejné papíry, které sem přinesl Scharfenberg, jak se zjistilo při vyšetřování?”

„Ano, ty samé. Tvůj otec mnoho ztratil. Váš bankéř vede i naše účty. Šel jsem za ním, abych deponoval sto patnáct tisíc guldenů. Prodali jsme přebytky a předevčírem jsme dostali peníze. Stočil jsem řeč na tvého otce. Úředník mi nic neřekl, to mu ostatně přikazuje zákon, ale něčeho jsem si přece jen všiml. Dozvěděl jsem se, že jsi u něho opakovaně byl, a proto jsem se rozhodl, že vezmu peníze rovnou k tobě.”

„Člověče, jsi ďábel!”

„To snad ne!”

„Víš, jak to myslím! Znáš naše postavení a právě proto přijdeš. Nabízíš mi spoustu peněz!”

„Ano, právě proto! Znám tě a vím, že jsi sice podivín, ale čestný muž. Nikoho nepřivedeš do neštěstí. Peníze ti půjčím na čtyři procenta úroku. Až se tvé poměry zlepší, vrátíš mi je.” Hagen se hluboce nadechl.

„Pomysli, že musím odjet.”

„Právě na to myslím! Kdybys zůstal u praporu, nemohl bys platit ani úroky, ale když odjedeš, pomůžeš svému otci vylepšit postavení. Jsem přesvědčen, že mi ty peníze vrátíš velmi brzy. Doufám, že přijmeš?”

„Ach, uvádíš mne do pokušení, kterému jen sotva odolávám! Co řekne tvůj otec, až se to dozví?”

„O to se nestarej. Bude souhlasit.”

„Myslíš?”

„Na to ti mohu dát slovo. Klidně je zastrč!” Tu ho Hagen objal a zvolal:

„Edmunde, ať mě vezme čert, jestli neudělám všechno, abych ti dokázal svůj vděk! Ano, přijmu peníze. Žil jsem moc nevázaně, protože jste mě považovali za nesmírného boháče, ale podlý nejsem. Umím pracovat a udělám cokoliv, i kdybych si měl zkrvavit ruce. O peníze nepřijdeš, na to se spolehni!”

„O tom jsem přesvědčen i bez tvého ujištění! Ber, ať zmizí ze stolu!”

„Dobrá! Hned ti vystavím potvrzení.” Shrábl peníze a zamkl je. Pak vystavil dlužní úpis, který Randau s úsměvem zastrčil věděl, jak dobrý skutek vykonal.

„A teď pij!” řekl Hagen a dolil sklenky.

„Musím ti sdělit, že mám ještě jednu takovou láhev. Koupil jsem jich celý tucet v době, kdy jsem nevěděl, že jednou skončím bez peněz. Nyní se budu muset držet levnější značky.”

„Doufám, že jen na krátký čas.”

„Ó, peníze se rozkutálí mnohem rychleji, než se pak vrací!”

„Nu,” smál se Randau, ,jsou cesty, které vedou rychle k bohatství!”

„Rychle? Myslíš snad práci?”

„Ne. To je ovšem cesta k penězům, ale nesmírně zdlouhavá.”

„Co tedy?”

„Například bohatá svatba.” Hagen se hlasitě rozesmál a zvolal:

„Svatba? Já?!”

„Jistě.”

„Musím se tě znovu zeptat, jestli nešílíš!”

„Ne, jsem při smyslech.”

„Tak se na mě podívej!”

„No, jsi trochu delší, ale přece jen ucházející!”

„Ano, vždycky jsem se nazýval Jeřábem, a toto slovo výstižně zachycuje mou krásu! Dál se podívej na můj nos!”

„Taky poněkud delší, ale nikoliv nesouměrný.”

„Jistě, takový se ke mně hodí jako zobák ptáka, podle něhož jste mě nazvali.”

„Kvůli tomu se ale nemusíš zlobit. Máš staré, slavné jméno!

„V tom případě si můžu vzít stejně starou pannu, se stejným zobákem, jaký mám já.”

„Ožeň se občansky, ale bohatě!” Obličej Hagena náhle mimořádně zvážněl.

„Poslyš, příteli,” odpověděl, Jsem poslední, kdo by spekuloval s city svého srdce a kdybych se měl jednou oženit, určitě bych si vzal takovou, jež by mne milovala i při mé ošklivosti. Protože by to však byl zázrak, holá nemožnost, budu muset zůstat svobodný. Mé staré jméno mi není k ničemu, protože milovaný strýček, vrchní velitel, má dva hochy, kteří jsou hezčí než já a snad seženou nějaké holky. Každý člověk má srdce, i já, ale ne každému je dopřáno

štěstí naslouchat jeho hlasu.” Znělo to naříkavě, skoro rezignovaně, oproti jindy chrčivému vyjadřování. Randau namítl:

„Začínáš být téměř trudnomyslný! Zdá se mi, jako bys promlouval z nitra duše!”

„Hm, snad!”

„Ach, starouši, dostal jsem tě!”

„Nu, jinému bych to neřekl, ale tys mi dneska dal takový důkaz přátelství, že se klidně zesměšním! Představ si, že hodina Jeřába odzvonila!”

„To zní zajímavě.”

„Viď?”

„Ty a zamilovaný? Sarkastický, prozaický muž, který se doposud vysmíval celému ženskému světu?”

„Ano. Udělal jsem to jen proto, že se nejedná o nějakou z těch takzvaných dam.”

„Že by byla občanského původu?”

„Snad ani to.”

„Hm! Mám se leknout?”

„Udělej to! Třeba je to směšné, ale bezcitný Hagen se zamiloval do dcery ševče!

„Nemluv hlouposti!”

„Je to pravda!”

„Ohó!” zvolal Randau nevěřícně.

„To můžeš věšet na nos, komu chceš, ale ne mně!” Měl obrázek jenže Hilda Holmová není dcerou ševče!

„Ano, mohl bys to považovat za nemožné,” přitakal Hagen,

„aleje to pravda. Proto sám sobě nerozumím. Za krátký čas jsem se stal úplně jiným člověkem. Nevím nevím, nehraju, nekouřím”

„Co tedy děláš?”

„Sakra! Mluvím s měsícem a denně se pětkrát holím, abych vypadal k světu! Podívej se tuhle na krabici s pudrem a tady mám návod na psaní milostných dopisů! Tak dokáže člověka zbláznit hezká tvářička!”

„Můžu být zvědavý?”

„Proč ne? Chodím na pravidelné procházky a jednoho krásného dne jsem ji potkal. Když mě míjela, zakopla. Zvědavě si mě změřila, pak sklopila oči a šla dál. Mě to vzalo u srdce.”

„Je hezká?”

„Jako ob, hm, kdybych byl malířem, vzal bych ji za model Psýché!” Randau se usmál. Věděl, že Hilda byla nedávno téměř donucena stát baletnímu mistrovi jako model Psýché. Neřekl na to nic a pokračoval v otázkách:

„Jak je stará?”

„Bohužel velmi mladá snad osmnáct.”

„Blondýna?”

„Špinavá. Je štíhlá a přece plná. Zdá se, že se v několika letech vyvine ve skutečnou krásku.”

„Předpokládám, že jste se viděli znovu?”

„Jak se můžeš ptát? Byl jsem z ní vedle, a kdo na tom je jako já, běhá stále za svým idolem. Nezažil jsi to sám na sobě?”

„Tak nějak.”

„Vidíš! Zkrátka a dobře, když přede mnou klopýtla a zčervenala, cítil jsem se jako jakohrome, jako co, vlastně!”

„Jako kdybys jedl kyselé zelí?”

„Nesmysl! Bodlo mě to bodlo ano, prostě mě to bodlo.”

„Kde?”

„To ani nevím. Zdálo se, že to prošlo celým tělem, ale samozřejmě to nebolelo.”

„Takže Amorův šíp!”

„Amorův šíp? Ty, ano, sakra, teď jsi to trefil! Vězí hluboko a nelze ho vytáhnout!”

„I když je dcerou ševče?”

„I přesto! Hned jsem se otočil a následoval ji.”

„Správně! Stejně to říká Schiller zrudlý rozpaky sledoval její stopy!”

„Nu, zrudlý zrovna ne, zato zvědavý. Musel jsem zjistit, odkud je.”

„Zjistil jsi to?”

„Ať to vezme čert! Ne!”

„Nonono! Kdo by tomu věřil?”

„Je to pravda. Viděl jsem ji vstoupit do hotelu Union. Přiznávám, že jsem tam přecházel skoro hodinu, avšak nedočkal jsem se.”

„Běda!”

„Ano. Nadával jsem jako špaček, ale k ničemu to nevedlo. Déle jsem se tam nemohl zdržovat, poněvadž by to mohlo být nápadné. Musel jsem zmizet.”

„Takže jsi ztratil klid, ztěžklo ti srdce a myslel sis, že už ji nikdy neuvidíš?”

„Vystihls to! Prostě mi učarovala. Býval bych pískal jako konipas a zároveň bych klel jako pohan, a to jen proto, že nevyšla ven. Cítil jsem se, jako bych vyhrál sázku, a v následující chvíli jsem měl pocit, jako by mě zavalila lavina. Láskaje bláznivá a zároveň velice příjemná. Pobíhal jsem jako pivní osel po ulicích a mluvil sám se sebou. V noci se mi o ní zdálo, a když jsem se druhý den ráno probudil, natáhl jsem si kalhoty naruby a přehodil jsem boty. Považuješ něco takového za možné?”

„Jistě,” usmál se Randau.

„Vedlo se ti stejně?”

„Přesně tak.”

„Díky Bohu! Už jsem si myslel, že jsem mimořádně abnormální člověk, dokonce jsem dostal strach, že by mě nějaký bláznivý sběratel rarit mohl naložit do láku, aby mě vystavoval za peníze. Jen si vem, co přišlo dál! Sotva mi uvěříš!”

„Ó, uvěřím všemu, dokonce to uhodnu!”

„Co tedy?”

„Hned druhý den jsi šel ve stejný čas na totéž místo!”

„Bože! Jsi snad vševědoucí?”

„Hm! Znám to.”

„Není to bláznivé?”

„Ne. Co obšťastňuje, nemůže být bláznivé. Pověz, přišla?”

„Pochopitelně.”

„Myslel jsem si to.”

„Byl jsem tak napnutý, jestli přijde, prostě jsem do té doby nic podobného necítil. Dokonce si myslím, že jsem trpěl horečkou.”

„Kvůli ševcovské dcerce?”

„Ano. Vím, je to skoro šílené, jenže kdo to dokáže změnit? Já ne!”

„Co se dělo dál?”

„Už zdálky se červenala a prošla kolem, aniž by se na mě podívala.

„A ty?”

„Znovu jsem běžel za ní až k hotelu. Tam jsem čekal hodinu a pak jsem šel domů. Vedlo se mi stejně jako prve. Snil jsem, mluvil sám k sobě a druhý den, když jsem se oblékl tentokrát do civilu domácí si mě se smíchem prohlíželi a upozornili mě, že mám na hlavě místo klobouku prázdnou krabici. Do ctihodného cylindru jsem zas nalil špinavou vodu po mytí. Jestli to není láska, pak žádná neexistuje!” Ironicky se rozesmál, Randau se přidal. Potom se zeptal:

„Kde a jak ses tedy dozvěděl, že je dcerou ševče?”

„V hotelu.”

„Ach! Takže ses vyptával?”

„Ano. Ale až poté, co jsem asi osmkrát čekal, jestli zase nevyjde z hotelu ven.”

„Člověče, jednal jsi příliš nápadně!”

„To si myslím! Vrátný se tvářil jako louskáček na ořechy a číšníci stáli v pozoru a zírali na mě jako na měsíční pannu.”

„To zavinila tvá postava.”

„Jasně. Šel jsem tedy do hotelu a vstoupil do restaurační místnosti. Tam jsem si objednal něco k pití, už nevím co, ale zamilovaný člověk snese všechno, i kdyby to byl přepálený olej. Vyzvídal jsem, jestli znají mladou dívku, která vždycky vejde a nikdy se nevrací řekli mi, že je dcerou ševče a chodí do kuchyně, aby se naučila vařit. Domů se prý vrací až pozdě večer.”

„Hm! Jak se jmenuje?”

„To číšník nevěděl, chci říct, že neznal její příjmení. Křestní jméno má prý Jette.”

„Kde bydlí?”

„Jo, kdo to může vědět!”

„Ty ne?

„Ne.”

„To je hloupé!”

„Hloupé? Co tě vede! Celé tři týdny jsemčekal před hotelem, vždy mezi desátou a dvanáctou hodinou, jenže nikdy nevyšla.”

„Vida, tolik vytrvalosti!”

„Jistě! Vrátný mě viděl, křenil se na mne jako opičák na banán, ale nic jsem si z něj nedělal.”

„Nemluvil jsi s ní?”

„Ani slovo.”

„Třebaže jsi ji denně viděl?”

„Jasně. Slyšel jsem, že pravá láska je skromná a nepotřebuje slov.”

„Jeřábe, ty a láskyplně skromný?!”

„Nu, a co bys chtěl! Celá má duše byla jako máslo, roztekla se jako olej na pánvi a moje srdce plavalo jako palačinka na americkém sádle. Byl jsem a pořád ještě jsem čisté dítě nechápu sám sebe!” Randau se díval s úsměvem před sebe.

Díky Petermannovi, tedy otci své nevěsty, se seznámil s Helmovými, byl v jejich bytě a tam poznal Hildu. Věděl, že dívka denně chodí do hotelu Union za Ellen Startonovou, aby se s ní učila. Když na ni Hagen večer čekal, nemohl ji pochopitelně nikdy potkat, neboť se vracela dřív. Randau se radil se svým svědomím, zda to má příteli říci.

„Ani jsi ji nepozdravil?” zeptal se nakonec.

„Jistě, a jak! Smekl jsem tak hluboce, jako bych zdravil královnu.”

„Poděkovala?”

„Ano. Posledně se na mě už zdálky smála! Edmunde, říkám ti, takový úsměv by ze mne dokázal něco udělat! Pro něj bych udělal cokoliv na světě. Bohužel se posledních čtrnáct dnů všechno změnilo.”

„Jak to?”

„Prostě jsem ji neviděl. Zamyslel jsem se a napadlo mne, že už mohla skončit s výukou v kuchyni.”

„Možná,” usmál se Randau, který to věděl lépe.

„Pan nadporučík voň Hagen přemýšlí o životní otázce, jestli se dcera ševče již naučila vařit nebo ne! To je k popukání!”

„Ano, je to k popukání, ale nelze to změnit! Kdybych tak věděl, na čem jsem! Bohužel musím dnes odjet, jak jsem už říkal, a tak je možné, že všechno zmeškám.”

„Kde je nyní tvůj otec?”

„Na zámku Reitenheim.”

„Jedeš tedy tam?”

„Jistěže.”

„Pověz, nejsou tam náhodou lázně?”

„Ano. Proč se ptáš?”

„Protože jsem o nich slyšel.”

„Pchá, v tom bude něco jiného! Tváříš se tak tajuplně, že tě k této otázce musel přivést jiný úmysl!”

„Mýlíš se! Jen mi řekni, co se vyvine z vašeho vztahu?”

„To ví jen Bůh.”

„Ty ne?”

„Ne. Nechám běžet boží mlýny, potom se uvidí, co z toho vejce vzejde.”

„Zahráváš si s ohněm!”

„Nevadí. Už jsem se často spálil. Snad najdu vhodné postavení a potom” Zarazil se. Zvenčí sem dolehl hlas zvonů z věží. Vytáhl z kapsy hodinky a polekaně vyrazil:

„U čerta! Promiň, ale musím pryč!”

„Kam?”

„Do Schillerovy ulice.”

„Na návštěvu?”

„Nesmysl!

„Tak proč?”

„To tě jistě napadne. Touto dobou přicházela. Počkáš tady?”

„Ne, půjdu s tebou.”

„Tak si pospěš! Za několik minut tam musíme být.”

„Nuže, kupředu!” Vyrazili ze dveří jako velká voda. Randau se potutelně usmíval. Dobře věděl, že Hilda Holmová, její otec a stará sousedka odjeli do Reisenheimu, kde otec na příkaz lékaře Zandera užíval bahenní lázně. Když dospěli do Schillerovy ulice, Hagen zpomalil, takže s ním Randau mohl opět mluvit.

„Udělal bys pro mne laskavost?” zeptal se.

„Rád, raději tisíc než jednu!”

„Vezmi s sebou jeden pozdrav.”

„Komu?”

„Slečně Holmové, která je v lázních s otcem.”

„Občanská dívka?”

„Ano. Její bratr je doktor filozofie a můj dobrý známý. Jistě bude mít radost, když jí přineseš mé pozdravení.”

„Dobrá! Ujde?”

„Myslím, že ano.”

„Snad stará panna?”

„Nepochybně. Hádám jí něco přes třicet.”

„Běda! Ale pokud si to přeješ, poslechnu. Čím je její otec?”

„Býval hudebním ředitelem. Také jeho syn je nadaný. Mohlo by se říci: houslový virtuos.”

„Výtečně! Nuženebesa, už je tady! Zahýbá tamhle kolem rohu!” Randau poznal Hildu, která se zřejmě na krátkou dobu vrátila do rezidence.

„Mám ji také pozdravit?” otázal se rozverně.

„Přirozeně, to je slušnost!”

„Zkus na ni promluvit! Jinak ti znovu zmizí, a to navždycky!”

„Myslíš? Tvoje přítomnost mi dodává odvahu. Promluvím na ni. Doufám, že se nebudeš smát!”

„Bůh chraň!”

„Dobře. Hrome, ale co jí mám říct?”

„Blázne, řekni, co ti slina přinese na jazyk! Jen odvahu, brachu!” Šli pomalu kupředu, Hilda byla již téměř u nich. Randau smekl, také Hagen sáhl po klobouku. Jinak jistý a sebevědomý důstojník byl rudý jako rak. Uklonil se a zeptal se:

„Promiňte, slečno, dovolíte mi otázku?”

„Ráda,” opáčila stejně rozpačitě.

„Kde má váš otec svůj krámek?” Podívala se na něho překvapeně.

„Krámek?” zeptala se.

„Ano, myslím jeho prodejnu.”

„Žádnou nemá, nepotřebuje ji,” vysvětlovala červenajíc.

„Takže krámek nemá? Rád bych si u něho koupil pár bot. Zřejmě jen spravuje? Řeknete mi, kde má dílnu?” Přelétla pohledem z jednoho na druhého, ale vtom to v její tváři zaškubalo, jako by se chtěla hlasitě rozesmát.

„Sbohem!” vyrazila a vytáhla kapesník přiložila jej k ústům a co nejrychleji spěchala pryč. Oba hleděli za ní, Hagen se široce otevřenýma očima a ústy dokořán, Randau se slzami smíchu v očích. Konečně ze sebe dostal otázku:

„To byla ona?”

„Ano, to fcyla ona.”

„Zdá se, že má čerta v těle!”

„Ničeho takového jsem si nevšiml.”

„A její smích?

„Nemohu to pochopit. Proklatě! Takže její otec nemá krám. Zřejmě bude jen příštipkářem.”

„To mrzí, že?”

„Hm, ano. Ale když to vezmeš kolem a kolem, je jedno, jestli dělá nové boty nebo jen příštipkaří. Švec zůstane ševcem. Proč se ale tak smála?”

„Kdo ví!”

„Rád bych to zjistil!”

„Tak musíš rychle za ní.”

„Teď určitě ne. Skoro se zdálo, že se mi vysmívá. Přesto bych měl zjistit, jestli půjde do hotelu. Doprovodíš mě?”

„Ano.” Zatímco šli k hotelu, Randau vytáhl náprsní tašku a z ní fotografii. O půl kroku se zdržel, nechal ji spadnout na zem a shýbl se, aby ji zvedl. Tašku mezitím opět zastrčil.

„Něco jsi našel?” ptal se Hagen.

„Je to foto ach, znáš ji?”

„Jasně!” zvolal Hagen.

„Sem s tím!” Natáhl se po fotografii.

„Ohó! Ona ji ztratila a já ji našel!”

„Já ji ztratil, ne ona!”

„Jak by to bylo možné?”

„Měl jsem ji pod vestou a vyklouzla mi ven.”

„Pod vestou? Myslel jsem, že nosíš foto na srdci!”

„Obyčejně ne. Upřímně ti řeknu, že jsem měl obrázek v ruce, když jsi zaklepal. Nevěděl jsem kdo přichází, a nechtěl jsem ji ukazovat. Proto jsem ji ukryl pod vestu.”

„A pak jsi na ni zapomněl!”

„Bohužel. Mohl jsem ji snadno ztratit. Ještě žes byl se mnou.”

„Kde jsi vzal její fotografii, když majitelku téměř neznáš?”

„Hm! Vyzkoušel jsem velice chytrý způsob, vlastní vynález, přímo z mé hlavy.”

„Jaký?”

„Je to momentka.”

„Chápu. Pozval sis fotografa, když měla jít kolem.”

„Ano. Pronajal jsem si místnost pět guldenů na pět minut a fotograf mě přišel na třicet, to máme celkem třicet pět.”

„Drahý špás!”

„Nevadí. Chtěla jsem ji mít, a to se podařilo. Podívej, už vchází do hotelu!”

„Ano. Co teď?”

„Nevím.”

„Budeme se procházet?”

„Nu, počkal bych, jestli náhodou brzy nevyjde.”

„Toho se vzdám. Jistě mi promineš, že o to nemám stejný zájem jako ty.”

„Přirozeně. Kdy se uvidíme?”

„Tady už asi ne. Ty odjíždíš a já musím vykonat ještě několik návštěv.”

„Takže se chceš rozloučit? Dobře, když jinak nedáš. Ještě jednou ti děkuji za”

„Ach, nemluv o tom! Pokud si myslíš, že jsi mi zavázán, vyřiď pozdrav slečně Holmové. Víc nežádám.” Rozloučili se. Hagen ještě chvíli přecházel po ulici, ale poté ztratil trpělivost a vzdálil se. Bylo mu nemilé, že musí odjet. Vždyť spatřil milovanou poprvé po čtrnácti dnech čekání! Bohužel nemohl nic změnit. Alespoň si předsevzal, že se co nejrychleji vrátí. Odpoledne odjel na nádraží a usadil se v kupé druhé třídy. Krátce před odjezdem vlaku zaslechl volání mužského hlasu:

„Stanice Wildau! Dámské kupé.”

„Je plné,” odvětil průvodčí.

„Tak aspoň kupé pro nekuřáky!”

„Zde, prosím!” Průvodčí otevřel Hagenovy dveře a ten ke svému úžasu spatřil milovanou! Bratr ji doprovázel na vlak. Již zvedala nohu, aby nastoupila, když si všimla důstojníka. Ihned couvla.

„Ne, ne, sem ne!” zvolala.

„Proč ne?” ptal se doktor.

„O tom později. Jinam!

„Jiné kupé pro nekuřáky ve vlaku není.”

„Nevadí, jen dál!” v Zmizeli. Dveře se opět zabouchly a po chvíli se vlak dal do pohybu. Hagen se rozladěně stáhl do rohu.

„Proklatě!” bručel.

„Kam jede? Proč nechtěla ke mně? Kvůli odpolední scéně. Asi ano. Budu dávat pozor.” Na každé stanici vyhlížel z okna, ale nespatřil ji. Konečně musel ve Wildau vystoupit a vzpomněl si, že také její bratr mluvil o této stanici. Dívka opravdu vystoupila, a aniž by se po něm ohlédla, vešla do staniční budovy. Pomalu ji následoval. Seděla v čekárně. On

se také posadil, ale neodvážil se na ni promluvit. Odtud se jezdilo do Reisenheimu poštovními vozy. Koupil si lístek a ke své nesmírné radosti zpozoroval, že učinila totéž. Museli čekat. Nikdo kromě nich zde nebyl, a když později bylo dáno znamení k odjezdu, posadili se do vozu. Ona si stáhla závoj přes obličej a on se vtlačil do rohu, aby jí nepřipadal příliš dotěrný. Vládlo úplné ticho. Myslel, že spí, protože se nehýbala. Prohlížel si její ruce a v duchu si říkal:

„Že by dcera příštipkáře byla tak jemně stavěná? To je zvláštní! Sakra! Ze by spala? Zkusím na ni promluvit!” Chtěl to udělat, ale nevěděl si rady, jak začít. Projížděli vesnicí. Postilion zastavil před hostincem a zeptal se:

„Nechce panstvo na chvíli vystoupit?”

„Máme čas?” zeptal se Hagen.

„Na sklenici piva určitě.”

„Dobrá, tak si dáte jedno s námi.” Zamyslel se, pak sebral veškerou odvahu a obrátil se na Hildu:

„Přeje si slečna také něco?”

„Děkuji,” odpověděla. Tím to opět skončilo, a když muži vypili pivo, ujíždělo se dál mlčky jako dřív. Hagen znal okolí i cestu. V každé vesnici, kterou projížděli, se postaral, aby se mohli na chvíli protáhnout. Cesta již byla zpoloviny za nimi a on se dosud nepokusil přimět ji k rozhovoru. Vždyť se mu nikdy nenaskytne lepší příležitost než dnes! Předsevzal si, že to zkusí znovu.

„Slečno!” řekl. Neodpověděla.

„Slečno!” Otočila na něho hlavu.

„Smím se snad zeptat, kam jedete?”

„Do Reisenheimu.”

„Já také.” Nic dalšího jej nenapadlo. Usilovně přemýšlel, leč mamě. Povídáním o počasí by se jen blamoval. Konečně jej cosi napadlo. Zaradoval se, jako by objevil Ameriku, třebaže by každému jinému tato myšlenka připadla jako

samozřejmá.

„Zůstanete tam dlouho?” zeptal se.

„Několik týdnů.”

„Ach, to je skvělé!” Vykřikl to nadšeným hlasem, ale rychle se zarazil, neboť měl pocit, že příliš mluví. Poznal však, že do deseti minut dosáhnou cíle, a tak se vzchopil k další otázce:

„Už jste se vyučila?”

„Vyučila?” divila se.

„Prosím, jak to myslíte?”

„Nu, myslím v kuchyni, v kuchyni.”

„Nerozumím vám.”

„Inu, přece jste donedávna neuměla vařit?”

„Vařit? Kdo vám to řekl?”

„Zaslechl jsem to jen mimochodem.”

„Od koho?”

„Od číšníka z hotelu Union.”

„Říkal, že neumím vařit?”

„Přímo tak to neřekl, tvrdil, že se chodíte do kuchyně hotelu učit.” Nemohl jí skrz závoj vidět do obličeje, ale zaslechl veselý, zvonivý smích.

„Vyptával jste se na mě?”

„Ano,” řekl rozpačitě,

„odvážil jsem se toho.”

„Proč?” Zaznělo to žertovně.

„Protože protože hm, za účelem z důvodu abych, měl jsem důvod občas jsem vás vídával.”

„Ach tak! Přejete si vědět, kdo jsem?”

„Ano,” odpověděl ulehčené.

„Řekli vám to?”

„Jistěže.”

„Že se učím v hotelu vařit?”

„A že se domů vracíte večer v jedenáct.”

„Ach!”

„Bohužel jsem vás tou dobou nikdy nespatřil. Čekal jsem před hotelem chci říci, náhodou jsem tam procházel.” Opět se polohlasně zasmála a zeptala se:

„Řekli vám mé jméno?”

„Prý se jmenujete Je Je, Jette.” Rychle si položila ruce na ústa. Její tělo se chvělo, ale nebylo nic slyšet. Teprve po chvíli se zeptala:

„Jiné jméno vám neřekli?”

„Bohužel ne.”

„Proč ne?”

„Číšník neznal vaše příjmení, pouze věděl, že vás v kuchyni oslovují Jette.” Měla co dělat, aby opět nevybuchla.

„Ano, to je velice hezké jméno.”

„Myslíte?”

„Jistě. Má v sobě něco svižného.”

„To si také myslím.”

„Cosi vznešeného, obrazného. Vždy jsem to jméno obdivoval.”

„Já ne.”

„Stává se, že existují lidé, kteří považují své jméno za málo zvučné. Třeba se vám lépe líbí příjmení?”

„Každopádně zní příjemněji než Jette.”

„Snad se ho také někdy dozvím?”

„Nepochybně, neboť se tu delší dobu zdržím.”

„Doufám, že u mne tomu nebude jinak.”

„Pak není vyloučeno, že se někdy setkáme. Prosím, dozvěděl jste se o mně ještě jiné věci?”

„O vás už ne, jen o otci.”

„Co?”

„Jeho profesi.”

„Ó, už to —! Jakou profesi vám řekli?”

„Prý je obuvníkem.” Křečovitě se zachytila sedadla, ale k výbuchu smíchu naštěstí nedošlo. Trvalo dost dlouho, než se přemohla k dalšímu rozhovoru:

„Tak proto jste se mě ráno ptal na krámek mého otce, pane voň Hagene?”

„Ano. Cože, vy mne znáte??”

„Jistě. Řekli mi vaše jméno, navíc jsem vás několikrát viděla.”

„Je mi ctí!”

„Bylo to v zimě. Jedna stará žena upadla, nějaká žebrácká, a nikdo jí nenabídl pomoc. Vy jste šel kolem přiskočil jste a zvedl jste ji. Odvedl jste ji domů a věnoval jste jí pět guldenů.”

„Jak to víte?” divil se rozpačitě.

„Ta nebožačka vás blahořečila.”

„Z mé strany bez zásluh.”

„Minulé léto jste náhodou vešel do jistého domu u staré tržnice. Ve dvoře seděl ochrnutý muž. Nemohl se hýbat, posadili ho tam, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Vy jste se u něho zastavil, soucitně jste si ho prohlédl a do ochrnuté ruky jste mu vtiskl deset guldenů.” Zčervenal studem. Ona zvedla závoj, který jí halil tvář. Spatřil krásný obličejík, z něhož jej pozorovaly velké hnědé oči. Nevěděl, jak se to stalo, ale náhle pocítil odvahu, jako by mohl říci vše, co má na srdci.

„Jak jste se to dozvěděla?” zeptal se.

„Znám tu ženu, jmenuje se Wernerová, a ochrnutý muž je mým otcem.”

„Ach och, prosím tisíckrát o prominutí!” mumlal.

„Proč prominutí?”

„Že jsem si dovolil něco mu mu”

„Dát? Třeba almužnu?”

„Ne, ne! Almužnou bych to nikdy nenazval, nechci vás urazit.”

„A přece to byla almužna, ale nemohla nás urazit. Dal jste peníze dobrovolně. Byl jste bohatý, my naopak chudí. Ne měli jsme co jíst, hladověli jsme, a najednou jsme se mohli nenadále nasytit. Dosud jsme vám nepoděkovali. Chci vám podat ruku. Bůh vám to jistě oplatí.” Podala mu pravici. Uchopil ji a pevně stiskl. Nevěděl, co má dělat nebo říci. Cítil se teple, měkce, nejraději by zlíbal dlaň, i její majitelku. Nechala by si to líbit? Tu ho napadlo, že nadporučík a kavalír nelibá ruce ševcovských dcerek! Následkem těchto myšlenek mu ujelo:

„Safra! Přál bych si být také ševcem!”

„Proč?” otázala se s úsměvem.

„Protože takový člověk přijde ke štěstí daleko snadněji než našinec.”

„V jistém smyslu můžete mít pravdu.”

„Jistěže. Jen by se mnohé muselo změnit.”

„Například?”

„Já sám.”

„Změnit se? Proč?”

„Inu, podívejte se na můj obličej!” Vrhla na něho pohled naplněný upřímným překvapením, zavrtěla hlavou a prohlásila:

„Co je s ním?”

„Je ošklivý!” Rozesmála se.

„Jste ješitný?” ptala se.

„Kdepak. Proč bych měl být ješitný? Záleží to na lidskosti a vztahu k druhým lidem, každý se může někomu líbit.”

„A to si vskutku myslíte, že jste ošklivý?”

„Jistě.”

„Vždyť nejste!”

„Ohó! Chcete se mi vysmívat, slečno?!”

„To by mne ani nenapadlo. Vím, že vás někteří lidé mají za ošklivé”

„Víte to? Odkud?

„Byl jste k nám hodný, proto jsem se o vás zajímala. Kdykoliv o vás mluvili, poslouchala jsem. Vím leccos co co co stejně nemůžu říci.”

„Ach tak! Ani mně?”

„Ne!”

„I kdybych si to přál?” Zamyšleně mu pohlédla do tváře. Její oči se leskly zvláštním, omamným jasem. Rozhodla se a

odpověděla:

„Pak bych vám to ovšemřekla.”

„Prosím, co víte?”

„Že vás nazývají Jeřábem,” odvětila s důvěrným úsměvem.

„I to víte? Dál!”

„Že rád hrajete.”

„Sakra!”

„Ale že raději konáte dobro, aniž byste se staral, zda je příjemce vašeho daru hoden.”

„To je pravda. Dál!”

„Nedávno jste měl potíže ve službě.”

„Slečno, jste vševědoucí?”

„Ne, jen si pamatuji, co slyším, pokud se to týká osob, které mne zajímají.” Rychle na ni pohlédl. Byla to vypočítavosť? Ne, její pohled byl upřímný a nevinný. Nekoketovala, nepřetvařovala se.

„Zajímáte se o mě?”

„Jistěže, jste naším dobrodincem. Ale i kdyby to tak nebylo, musela bych se o vás zajímat, neboť vy se zajímáte o mne.” Také nyní mluvila naprosto klidně. Nedokázal to pochopit a ptal se:

„Já o vás? Jak to víte?”

„Jednak mi to řekli a navíc jsem vás skoro denně viděla. Jen kvůli mně jste chodil do Schillerovy ulice?

„Ano,” opáčil upřímně.

„A jen kvůli mně jste chodil k hotelu?”

„Jen kvůli vám.”

„Pročpak?”

„Protože protože, hrome, kdybych byl ševcem, prostě bych řekl: miluji vás!”

„Protože však nejste švec, nemůžete to říci. O lásku nejde, proto s vámi mohu mluvit tak upřímně.”

„Jak to?”

„Dcera ševče stojí tak hluboko pod vámi, že láska, i kdyby existovala, nemůže přijít v žádném případě v úvahu. Proto jsem vám bez váhání řekla, že nejste ošklivý.”

„Vysmíváte se mi!”

„Ne, myslím to vážně.”

„Nemohu tomu věřit!”

„To klidně můžete. Jak jste sám řekl, pro každého krása znamená něco jiného. Vždyť toto slovo nemusí vystihovat pouze tělesné vlastnosti.”

„To říkáte vy?” zvolal překvapeně., Aby člověk mohl diskutovat o kráse, musel by být víc než dcera příštipkáře.”

„Ach tak! Sem tam jsem něco zaslechla a zapamatovala si to. Jen chci říct, že vás nepovažuji za ošklivého, protože máte dobré srdce a jste hodný. Ostatně, duševní náhledy žen jsou jiné než mužů.”

„Duševní náhledy?” zeptal se překvapeně.

„Čemu se divíte?”

„Způsobu, jakým se vyjadřujete.”

„Je pro rnne běžný.”

„Kde jste se naučila takto mluvit?”

„Mám bratrovu školu.”

„Čím je?”

„Muzikantem,” opáčila ironicky.

„Ach! Musí být velmi sečtělý!”

„To vskutku je.”

„Kde hraje?”

„V Tivoli druhé housle.”

„Tak, tak co jste vlastně myslela těmi duševními náhledy?”

„Chtěla jsem říci, že muž je spíš obdivovatelem krásy tvarů, kdežto žena se zajímá především o obsah nitra. Mohla bych krásného muže nenávidět a ošklivého milovat pro jeho vlastnosti.”

„Toho byste byla schopna?!”

„Ano.” Ještě víc se k ní naklonil a napjatě se zeptal:

„Mohla byste mít ráda třeba mne?” Myslel, že ji uvede do rozpaků, ale ona klidně odpověděla:

„Ano, totiž kdybyste byl ševcem.”

„Takto ne?”

„Ne. Vy byste snad mohl milovat dceru ševče, když jste synem vysoké aristokracie?” Její argumenty jej vyvedly z rovnováhy.

„Snad,” odpověděl.

„V tom případě říkám i já snad,” prohlásila a uvolnila si ruku, jíž dosud držel. Ve stejném okamžiku zazvonil postilion. Ani jeden z nich si nevšiml, že již dorazili do Reisenheimu. Přišel čas loučení, a tak se rychle zeptal:

„Kde jste byla poslední dobou?”

„Tady,” odpověděla.

„Zřejmě ve službě?”

„Jistě,” přikývla.

„Znáte Holmovy?”

„Velice dobře.”

„Má zde být nějaká dcera.”

„Myslím, že ano.”

„Prosím, proč mě tak pátravě pozorujete? Zřejmě si něco domýšlíte, že?”

„Měla bych k tomu právo?”

„Ne, ale i přesto vámřeknu, že tuto dámu vůbec neznám.”

„Ještě ne? Rád byste to napravil?”

„Ano, musím s ní totiž mluvit.”

„Proč?”

„Mám ji pozdravovat, to je vše.”

„Od koho?”

„Od přítele, pána, jehož jste dnes dopoledne viděla v mé společnosti.” Přes její tvář přelétl uličnický úsměv. Zeptala se:

„Ten muž o mně mluvil?”

„Jistě, vždyť vás viděl.”

„Co říkal?”

„Že jste velice velice, krásná.”

„Jen to? Dál nic?”

„Ne.”

„Ach, už budu vystupovat! Vy asi pojedete dál, až k zámku?” Kočí zastavil.

„Prosím,” naléhal Hagen na poslední chvíli,

„smím se dozvědět, u koho sloužíte?”

„Mlčme!” odvětila.

„Co by tomu lidé řekli, kdyby si všimli, že mluvíte s dcerou ševče?” Spěchala pryč. Nemohl ji sledovat očima, neboť vůz se dal ihned do pohybu.